email petr59501@seznam.cz telefon: +420 723 688 944
Desatero pro výchovu dítěte 1. buďte důslední trvejte na věcech podstatných trvejte na provedení úkolu, které jste dítěti zadali ne vždy se vám důslednost bude dařit, kdybych byla vždy bezchybná a důsledná ve výchově svých dětí, nikdy toto desatero nesepíši metody, které pro to zvolíte, by měly být přiměřené chování a povaze dítěte rychlý a rázný zásah je mnohdy účinnější než půlhodinový monolog k dítěti 2. věnujte dítěti dostatek času rodiče dítěti nemůže nahradit nikdo pokud se dítěti dostatečně nevěnujete, nemáte právo jej „peskovat" za to, jaké je svěříte-li dítě po většinu času prarodičům, nedivte se, že může občas mezi vrstevníky působit jako z jiného světa 3. snažte se dítěti zaplnit den aktivitami, a to do takové míry aby je zvládalo aby nemělo čas se nudit a z nudy zlobit 4. ponechte dítěti i chvíle klidu v prostředí, které je pro něj příjemné - dětský pokoj k rozvoji vlastní fantazie k získání schopnosti zabavit se samo občas i dítě od vás potřebuje chvíli klidu, nejen vy od něj 5. veďte dítě k samostatnosti od útlého věku jej veďte k provádění jednoduchých úkonů samostatně, i když to chvíli potrvá nenápadně jej nasměrujte k samostatnému provádění drobných úkonů na veřejnosti - objednání džusu, komunikace s číšníkem, prodavačkou, sousedy apod., ohromně si tím zvýší sebedůvěru 6. co nejdříve dítě vhodnou formou uveďte do dětského kolektivu, a to navštěvováním cvičení či jiných aktivit pro děti plavání od kojeneckého věku 7. snažte se dítěti zjednodušit začátky každého učení i technicky a motoricky zdatný student může v autoškole získat trauma, pokud hned první jízdu absolvuje na zledovatělé a neošetřené vozovce, navíc s hysterickou instruktorkou neustále strhující volant např. u oblékání, zvláště ze začátku, volte co nejjednodušší systém méně vrstev vyvarujte se zbytečným šátečkům apod. oblečení ve školce vymyslete tak, aby se dítě převlékalo co možná nejméně (ponechat v zimě punčocháče, na které si dítě oblékne fleecovou sukýnku nebo kraťasy, v létě si pak dítě převlékne pouze tepláky, příp. ponožky) 8. od útlého dětství učte děti základní etiketu a hygienické návyky pro dítě naučitelný základ pro jednání s ostatními je: umět pozdravit o něco požádat / poprosit a následně za to umět poděkovat 9. nejlépe do pěti let dítěti „pořiďte" sourozence POZOR! Pokud se skutečně rozhodnete pro 2. dítě, počítejte s tím, že mít jedno nebo dvě je propastný rozdíl. Často se stává, že po klidnějším, v noci spícím, se mezi vámi ocitne silná osobnost vynucující si svá práva ve dne, v noci. Počítejte s tím! 10. buďte dítěti příkladem pokud nechcete, aby dítě ječelo, neječte ani vy pokud nechcete, aby vás dítě podvádělo, nepodvádějte ani vy pokud sami olizujete po jídle nůž, zíváte na veřejnosti nebo si dloubete v nose, nemůžete žádat po dítěti, aby se chovalo jinak a jedna navrch na závěr: Přemýšlejte o svém dítěti žádná psychologická „příručka" vám nemůže dát konkrétní mustr pro výchovu vašeho dítěte, ten musíte nalézt vy sami, máte doma osobnost, na kterou nemusí platit pravidla masové výchovy ze sousedství stejně tak se snažte rozpoznat slabé a silné stránky svého dítěte, nadání rozvíjejte, handicapy se snažte zeslabit či, pokud je to možné, úplně odstranit naučte dítě život žít tak, aby jej bavil, snažte se dítěti ukázat cestu ke spokojenosti a sebedůvěře autor: MUDr. Jana Martincová Výchova dítěte v rodině autor PhDr. Michaela Peterková www.psychotesty.psyx.cz www.psyx.cz Představte si závody v běhu: Jednotliví závodníci čekají na čáře na startovní výstřel, po němž vybíhají. Někteří zvládnou odstartovat dobře a jsou vpředu; jiní tak úspěšní nebyli - někdo třeba na startu "zaspal", jiný zakopl nebo dokonce spadl a další špatně našlápl a vykloubil si kotník. Někteří smolaři se dokážou vzpamatovat a skupinu vpředu startovního pole dohnat, některým se to však nepodaří. A jak tenhle atletický exkurz souvisí s nadpisem článku? Rodinná výchova by se dala metaforicky přirovnat ke startu běhu a běh sám pak k životu člověka. Jsou to právě rodiče každého člověka, kteří svým výchovným působením do značné míry ovlivní jeho životní úspěšnost. Člověk je tvor společenský. Bez společnosti jiných lidí by zůstal biologickým druhem homo sapiens sapiens - z toho vyplývá, že homo sapiens sapiens se stává člověkem teprve začleněním do lidské společnosti. V tomto procesu začleňování má zásadní význam rodina, resp. rodiče, jejichž úkolem v této souvislosti je připravit své dítě na zdárné fungování mezi ostatními lidmi, tj. uvést jej do společnosti (mluvíme o procesu socializace*). Psychický vývoj člověka probíhá jako interakce (vzájemné působení) vrozených předpokladů, okolních vlivů a vlastní aktivity jedince. Názor, že dítě se rodí jako nepopsaná deska (tabula rasa) - tedy že výchovným působením z něj lze udělat cokoli, byl sice překonán, nicméně platí, že sociální zkušenost má na osobnostní vývoj člověka značný, někdy i fatální vliv. Traduje se, že první tři roky života rozhodují a jakkoli to nelze brát absolutně vážně, praxe ukazuje, že zkušenost z raných vývojových období mívá pro život člověka zásadní význam. Je to právě styl rodinné výchovy, který určuje základní osobnostní rysy dítěte. Zpočátku je pro dítě nejdůležitější osobou jeho matka, která zodpovídá za adekvátní uspokojování potřeb svého dítěte; později nabývá na důležitosti i osoba otce, případně sourozenců a jiných příslušníků širší rodiny. Vývoj dítěte je ovlivňován i dalšími činiteli, jako např. zda je rodina úplná či neúplná, jaká je její soudržnost, socioekonomický standard aj. Výsledkem rané zkušenosti člověka je jeho tzv. bazální ("základní", též modální) osobnost, jejímiž základními charakteristikami jsou jistota/úzkostnost a důvěřivost/nedůvěřivost. Z těchto bází se pak odvíjejí další psychické vlastnosti (tvořivost, závislost, agresivita, optimismus aj.). Uvažte třeba, do jaké míry vřelých citových vztahů s jinými lidmi bude asi schopen člověk nedůvěřivý ve srovnání s přiměřeně důvěřivým? Nebo jak bude rozvíjet své možnosti úzkostlivý jedinec a jak někdo zdravě sebejistý? E. S. Schaefer rozeznává čtyři základní typy rodinné výchovy podle míry kontroly dítěte a míry projevované lásky směrem k němu. Míra kontroly určuje, zda je dítě přísně "řízeno shora" či zda je mu ponechán prostor pro vlastní vyjádření; míra projevované lásky pak určuje, zda je dítě pozitivně přijímáno nebo zda je odmítáno. Následující tabulka ukazuje způsoby výchovy a její důsledky v osobnosti dítěte: autor PhDr. Michaela Peterková www.psychotesty.psyx.cz www.psyx.cz autonomie (samostatnost dítěte) odmítání dítěte (výchova bez lásky) Zanedbávající výchova výchovné postupy - nezúčastněnost, lhostejnost, zanedbávání výsledek u dítěte - odmítání sociálních pravidel, vzpurnost, agresivita Demokratická výchova (ideální) výchovné postupy - svoboda, demokratičnost, mírné zdůvodněné tresty, podpora vědomí sounáležitosti s rodinou a podíl na rozhodování výsledek u dítěte - aktivita, nezávislost, tvořivost, otevřenost, asertivita, dobré fungování ve společnosti, emoční vyrovnanost, cílevědomost, zdravé sebevědomí akceptování dítěte (výchova s láskou) Autoritářská výchova výchovné postupy - vyžadování, autoritářství, diktátorství, tvrdé tresty, přísná disciplína výsledek u dítěte - neuroticismus, problémy ve společenském životě, autoagresivita (agresivita namířená proti vlastní osobě), ostýchavost, svárlivost, neschopnost kompromisů, vnitřní netolerance Ochranářská výchova výchovné postupy - dobromyslnost, ochraňování, shovívavost, přivlastňování výsledek u dítěte - závislost, poslušnost, podřídivost, malá tvořivost, povolnost, egocentrismus, emoční labilita, nesamostatnost, malá sebejistota, sociální chování typu "kam vítr, tam plášť" kontrola (řízení dítěte) Stručný přehled nežádoucích výchovných postupů: přílišné omezování a vysoké nároky na dítě > úzkostná osobnost s potlačovanou agresivitou výchova orientovaná na chybu, kde i přirozené nedostatky jsou dramatizovány > pasivita, špatné sebeprosazení; dítě si fixuje postoj, že nic nedělat = nic nekazit celkové výchovné zanedbávání > sociální oligofrenie, tj. slabomyslnost; dítě i při normální inteligenci jeví znaky slabomyslnosti tzv. dvojná vazba neboli rozporuplná komunikace s dítětem (např. zdrobnělé oslovení pronesené zlobným tónem) > úzkostnost, nejistota, nedůvěra k okolí i k sobě citová deprivace (strádání) dítěte, málo lásky až zavrhování > syndrom hospitalismu; agresivní, často delikventní, nepřátelsky laděný jedinec, který neobstojí v mezilidských vztazích Co nepřispívá vzniku kladného sebehodnocení Komplex či pocit vlastní méněcennosti je poměrně častým problémem, který lidem znesnadňuje bytí se sebou samými a následně komplikuje i soužití s druhými lidmi. Pokud někdo (vědomě nebo nevědomě) pochybuje o vlastní hodnotě a nedůvěřuje si, těžko může správně ocenit druhé a věřit jim. Platí, že přesně a pouze v té míře, v jaké přijímáme a máme rádi sami sebe, můžeme přijímat a milovat druhého (v této souvislosti je třeba odlišovat skutečnou lásku od parazitování na druhém, které se láskou často a nesprávně nazývá). V následujícím výčtu jsou uvedeny nejčastější výchovné chyby podle Rolfa Merkleho (Žárlivost, 1997), které mají za následek nízké sebehodnocení a pocit méněcennosti takto "vychovávaného" človíčka: Podmíněná láska Malé dítě je na rodičích do značné míry závislé a potřebuje jimi být milováno. Pokud rodiče vážou svoji náklonnost na splnění nějakých podmínek, dítě se naučí, že lásku si je možné (a nutné) vykupovat. Např. "Dokud to nesníš, ani za mnou nechoď", "Zlobíš, nemám tě rád/a". Dítě si na základě takových sdělení nevědomě vytvoří pravidlo, že může být přijímáno a milováno jen tehdy, když něco bude či nebude dělat. Toto pravidlo pak aplikuje nejen v přístupu k sobě, ale i k druhým lidem, a svoji i jejich hodnotu váže na splnění určitých podmínek (co umí a neumí, co a jak dělá nebo nedělá, jaký je nebo není apod.). Láska ve své čisté podobě je přitom zadarmo; je to dárek patřící druhému bez jakýchkoliv podmínek. Necitlivé srovnávání s ostatními Tohle je častý výchovný prostředek - "Podívej se na Mařenku, jak krásně píše, a ne jako ty, troubo", "Jo, to sousedův Vášek je šikovnej kluk - z toho něco bude, na rozdíl od tebe" atp. Dítě si takhle osvojí, že lidé se v zásadě dělí na schopné a neschopné, chytré a hloupé či hodné a zlé, a samo je často zařazováno k těm druhým. Naučí se prohrávat ve srovnávání s ostatními a pocit méněcennosti je na světě. Zvyk přehnaně se ohlížet po druhých a hledat, v čem jsou "lepší", si pak dítě nese až do dospělosti a stále prohrává, protože každý člověk je vždy v něčem lepší nebo má něčeho víc než druhý a podobně. Ve skutečnosti je to normální, přirozené, ale takhle vychovanému dítěti tento fakt uniká, stále se porovnává a stále prohrává. Odsuzování celé osobnosti Člověk není totéž, co jeho chování, ale mezi tyto dva fenomény se občas chybně klade rovnítko. Udělá-li dítě něco špatného, je celkově považováno za špatné ("To se dělá, krást hrušky z cizí zahrady? Jsi darebák.", "Ty nemehlo..", "Jsi hloupý..."). Dítě si zafixuje, že udělat chybu znamená být neschopný nebo špatný, a protože (jako všichni lidé) dělá stále nějaké chyby, vypěstuje si pocit neschopnosti či méněcennosti. (Adekvátní reakce ve výše zmíněném příkladě by byla třeba "Krást je špatné, protože ..., příště už to nedělej", "Nestrpím, abys kradl/a" apod.) Více kritiky, než pochval Naše společnost obecně je zaměřená na chybu a skupina rodičů není v tomto ohledu žádnou výjimkou. Na svých dětech si kdykoliv najdou něco, co jim lze vytknout, ale s pochvalami je to už výrazně slabší. Udělat něco správně se obvykle pokládá za samozřejmost, která není hodná komentáře, a chyby se naopak zveličují. Dítě je navíc v pozici, kdy se všechno teprve učí, takže se zcela přirozeně dopouští mnoha chyb. Je-li za ně necitlivě kritizováno ("Debile", "Blbče", "Z tebe nikdy nic nebude" apod.), těžko si vytvoří potřebnou sebedůvěru a pocit vlastní hodnoty. Dítě tato rodičovská měřítka internalizuje (vezme za své, zvnitřní) a naučí se nevšímat si vlastních úspěchů na jedné straně a neodpouštět si pochybení na straně druhé. Potlačování oprávněné hrdosti Z obavy, aby si dítě neosvojilo aroganci a domýšlivost, potlačují rodiče jeho oprávněnou hrdost na vlastní dobrý výkon ("Jen si nemysli, že už všechno znáš", "No, tak jednou se ti něco povedlo, ale to nic neznamená", "Ty z toho naděláš, ale zatím jsi ještě nic nedokázal/a"). Člověk se naučí nedávat hrdost najevo, případně ji ani necítit, tvářit se skromně a eventuální oprávněnou pochvalu od druhého zahrát do ztracena. Tím se ovšem zbavuje zasloužené možnosti prožít si pocit vlastní úspěšnosti a dobrého výkonu a okrádá se o opodstatněné zvýšení si sebedůvěry. Podceňování schopností Normální dítě mívá potřebu předvést svému okolí, co umí; rodiče ho v tom ovšem často brzdí ("Na to jsi ještě moc malá", "Radši to nech, ještě ti to spadne", "Tomu nerozumíš" atp.). Dítě se tak vlastně dozvídá, že je nešikovné, hloupé, nebo jinak neschopné a tento negativní sebeobraz si s sebou nese do dospělosti. Takhle vychovaný člověk se pak obává pouštět se do nových a neznámých činností, podceňuje své schopnosti a jeho možnosti zůstanou nerozvinuty; kromě toho podceňováním trpí sebedůvěra. Shrnuto: Negativně na dítě působí hlavně nezájem a odmítání ze strany rodičů, časté používání tvrdých trestů a málo podnětné prostředí; naopak žádoucí je trpělivý, láskyplný přístup, respektování osobnosti dítěte a jeho spontaneity a ponechání přiměřené samostatnosti. Když dítěti říkáme, co se má a co se nemá, je dobré mu spolu s tím podat vysvětlení, proč. V neposlední řadě je třeba zmínit i skutečnost, že chování rodičů je pro dítě vzorem, který přirozeně napodobuje Umění vychovávat není samozřejmé ani jednoduché. Určitě je to složitější než třeba umět řídit auto - přitom aby člověk získal oprávnění řídit auto, musí absolvovat přípravu a složit zkoušky; nic z toho však není nutné, aby mohl vychovávat dítě. Na druhou stranu je fakt, že současný nedostatečný přírůstek obyvatelstva by byl zřejmě ještě dramatičtější, kdyby existovala instituce "řidičáku na dítě". Takže snad jen - snažme se našim dětem, těm budoucím dospělým a rodičům, usnadnit start jejich životního běhu, jak to jen budeme umět. * Celoživotní proces formování chování, postojů a mentality vůbec, vytváření etického a estetického cítění; seznamování se s kulturním prostředím a vrůstání do společnosti. autor PhDr. Michaela Peterková www.psychotesty.psyx.cz www.psyx.cz Rozvádíme se. Je pro nás střídavá výchova dítěte ideálním řešením? Když se rodiče rozvádějí, měli by v první řadě myslet na své děti. Dohodnout se ale na každodenním systému péče nebývá často zrovna jednoduché. Střídavá výchova, která je jednou z možných forem porozvodové péče, přitom může být vhodným řešením. Aby však střídavá výchova fungovala, je nutné, aby spolu rodiče byli schopni pravidelně a věcně komunikovat. Jednoduché? Rozhodně ne pro každého. Čtěte dál... Pro ty rozvádějící se manžele, kteří si spolu ani nedokáží v klidu sednout a dohodnout se na péči o své dítě, asi nebude forma střídavé výchovy ideálním řešením. Kdy toto střídání pobytu u jednoho a druhého rodiče dítěti svědčí a kdy naopak vůbec vhodné není? Co je to vlastně střídavá výchova? Střídavá výchova je jednou z možných forem (nejen) porozvodové péče o děti. V České republice je dostupná od roku 1998, do té doby mohl mít rodičovskou zodpovědnost výhradně ten rodič, jemuž bylo dítě svěřeno do péče. Ve společnosti se pro střídavou výchovu vžil méně přesný výraz střídavá péče. Kromě teoretických úvah mezi těmito dvěma termíny není v praxi žádný rozdíl. Střídavá výchova znamená, že dítě střídavě pobývá u jednoho a druhého rodiče, a to buď po stejné, nebo i různě dlouhé časové období. Délka tohoto období záleží na dohodě rodičů. V praxi je to možné tak, že: dítě se v určeném časovém intervalu stěhuje z domácnosti matky do domácnosti otce a naopak, dítě žije v jediné domácnosti a v určeném intervalu se u něj střídají jeho rodiče. Obě varianty mají své výhody i nevýhody. Pro dítě je snáze přijatelná druhá možnost, kdy se nepřesouvá ono, ale jeho rodiče. Dítě tak má jeden domov a jedno zázemí. Přesto je toto uspořádání praktikováno jen výjimečně, neboť fakticky znamená existenci tří bytů. Úskalím se při něm v průběhu času může stát také značná únava rodičů způsobená neustálými přesuny, rozpory rodičů ohledně fungování a údržby této společné domácnosti, a případně i kolize s fungováním nové rodiny, pokud ji rodič založil. První varianta je pro dítě náročnější, neboť se musí adaptovat na pravidelné stěhování a přijmout skutečnost, že má domovy dva. Schopnost této adaptace je u každého dítěte jiná a záleží na jeho povaze a založení – některým dětem to nečiní větší potíže, jiné se cítí zcela vykořeněné a za skutečný domov nepovažují ani jedno obydlí. ↑ nahoru Co říká Zákon o rodině O střídavé výchově pojednává paragraf 26 odstavec (2) zákona č. 94/1963 Sb., ve znění zákona č. 91/1998 Sb. (Zákon o rodině) takto: Jsou-li oba rodiče způsobilí dítě vychovávat a mají-li o výchovu zájem, může soud svěřit dítě do společné, popřípadě střídavé výchovy obou rodičů, je-li to v zájmu dítěte a budou-li tak lépe zajištěny jeho potřeby. Veřejnou i odbornou diskuzi rozvířil v roce 2011 návrh na změnu znění tohoto paragrafu, který podal poslanec Parlamentu České republiky Pavel Staněk. Uvedený odstavec měl po navrhované změně znít takto: Jsou-li oba rodiče způsobilí dítě vychovávat a mají-li o výchovu zájem, soud svěří dítě do střídavé výchovy obou rodičů, je-li to v zájmu dítěte. Při posledním projednávání této novely parlamentem poslanci dne 6. září 2011 návrh definitivně zamítli, a zákon tak zůstává platný ve znění č. 91/1998 Sb. Zákon o rodině (odstavec (2) § 26) ale netvrdí, že je k tomu, aby soud mohl o střídavé výchově dětí rozhodnout, nezbytně nutná dohoda obou rodičů. Podle Usnesení Ústavního soudu z roku 2008 je pouze v zájmu dětí, aby se rodiče na takovém modelu výchovy dohodli, nebo jej alespoň akceptovali. Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský usnesení vysvětlil tak, že pouhý nesouhlas jednoho z rodičů se střídavou výchovou Ústavní soud nepovažuje za dostatečně pádný důvod k jejímu zamítnutí. Na prvém místě totiž není zájem toho či onoho rodiče, ale zájem dítěte, a tím je, aby mu zůstaly v co nejširším měřítku zachovány vazby na oba rodiče. Faktem je, že tento názor někteří odborníci z řad dětských psychologů zpochybňují, neboť je velmi málo pravděpodobné, že se rodič, který se střídavou výchovou nesouhlasí, ale přesto ji má soudně nařízenou, bude upřímně snažit o její bezvadné fungování. Zákon o rodině (v § 26) dále praví, že soud musí upravit práva a povinnosti rodičů k nezletilému dítěti ještě před rozhodnutím o rozvodu jejich manželství. Zároveň umožňuje nahradit soudní rozhodnutí o úpravě výkonu rodičovské zodpovědnosti písemnou dohodou rodičů, kterou soud posoudí. ↑ nahoru Znesvářeným rodičům může například být při řešení porozvodové péče o dítě velmi užitečná služba mediátora. Jeho úkolem není otce a matku soudit, radit jim po právní stránce, ani jim poskytovat psychologické poradenství, ale pomoci jim s komunikací a se společným vyřešením problému (seznam akreditovaných mediátorů se nachází na webových stránkách Asociace mediátorů ČR). Dalším poměrně zásadním předpokladem pro střídavou péči je taková blízkost bydliště obou rodičů, aby dítě nemuselo střídat předškolní či školní zařízení. Oba rodiče by dále měli předem zvážit, zda jim jejich zaměstnání plnohodnotnou péči o dítě umožní. Při časově náročné práci nebo zaměstnání bez možnosti alespoň částečné časové flexibility může střídavá výchova časem představovat pro rodiče značnou zátěž. V situaci, kdy se o dítě fakticky stará jiná osoba než rodič (například: prarodič, nový partner rodiče, starší sourozenec, placená chůva a podobně), se už o střídavou výchovu nejedná a soud by ji měl zrušit. Poněkud podceňovaná je mezi rodiči otázka srovnatelnosti sociální úrovně a životního stylu v obou domácnostech. Pokud jeden rodič žije ve vysloveném nadbytku a luxusu, zatímco druhý je ve finanční tísni, vzniká řada třecích ploch, které se ve svém důsledku nepříznivě projevují právě na dítěti. Jednotné musí zůstat i výchovné postupy a režim dne. Jestliže jeden rodič dovoluje, co druhý zakázal, jeden dítěti ve všem vyhoví, aby byl tím oblíbenějším a podobně, dítě toho může začít velmi záhy zneužívat a své rodiče téměř vydírat. Že je to pro něj do života vysloveně nevhodný model chování a nebuduje se tím příliš úctyhodný charakter dítěte, je nasnadě. Rodiče by proto rozhodně neměli soutěžit o lásku dítěte, ale ve výchovných otázkách postupovat jednotně. To v praxi vyžaduje, aby byli schopni se jednou za týden sejít alespoň na půl hodiny a probrat otázky výchovy. Rodiče praktikující střídavou výchovu v žádném případě nesmí očerňovat jeden druhého a mluvit o druhém rodiči před dítětem špatně. U případných hádek a konfliktů mezi rodiči by dítě nemělo být přítomno. To ale neznamená, že je dobré mu rozpory zcela zatajovat. Dítě většinou cítí, že je něco v nepořádku, a proto je pro něj prospěšnější, když mu rodiče úměrně jeho věku vysvětlí, že sice mají na některé věci rozdílné názory, ale jeho mají stále stejně rádi, záleží jim na něm, a proto se domluvili na určitém řešení. ↑ nahoru Věk dítěte Věk dítěte samozřejmě hraje při rozhodování o vhodnosti střídavé výchovy důležitou roli. Zjednodušeně se dá říci, že ale účelnost a prospěšnost střídavé výchovy pro dítě roste s jeho věkem. Děti od narození do tří let věku Pro nejmenší děti není střídavá péče vhodná. V tomto věku tráví s dítětem většinu času jeho matka, zpočátku obvykle kojí a i po ukončení kojení pro děťátko představuje tu nejbližší osobu a pocit bezpečí. Vytržení batolete z této existenční jistoty by bylo naprosto nevhodné. Přesto by ani takto malé dítě nemělo ztratit kontakt se svým druhým rodičem. Pro budoucí střídavou výchovu je důležité, aby mělo vybudovanou citovou vazbu i k otci. V ideálním případě by tedy měl otec dítě v jeho domácím prostředí navštěvovat tak často, jak je to možné. Pochopitelně by takové návštěvy měly probíhat v klidu a bez otevřeného či skrytého napětí, což bohužel není pro většinu rozvedených partnerů vůbec snadné. Děti od tří do šesti let věku Již v předškolním věku dítěte je při organizaci střídavé výchovy dobré myslet na to, zda bude možné domluvený systém zachovat i při nástupu dítěte do školy. Děti od šesti do dvanácti let věku V mladším školním věku narůstá u dětí důležitost stálého kontaktu s kolektivem vrstevníků. V situaci, kdy se dítěti rozpadá jeho rodina, cítí o to větší potřebu jistoty svého místa v partě kamarádů. Střídavá výchova je možná jen za předpokladu, že oba rodiče bydlí v dosahu školy a mimoškolních aktivit. Nedělá dobrotu, pokud jeden rodič bydlí výrazně dál než druhý a dítě při pobytu u něj musí kvůli delší cestě do školy vstávat o hodinu dříve a obdobně se odpoledne později vrací domů. V tomto věkovém období je také velmi důležité, aby byli rodiče schopni dodržet jednotný přístup k plnění školních povinností a využití volného času. Bylo by velmi nešťastné a pro dítě naprosto nepříznivé, jestliže by se například nedokázali shodnout na množství a volbě zájmových kroužků a ve „svém“ cyklu by je bojkotovali. Školáci by již měli mít možnost projevit ohledně volby mimoškolních aktivit své přání a věnovat se tomu, co je zajímá a baví. Děti starší dvanácti let Děti v předpubertálním a pubertálním věku mají již na řadu záležitostí svůj vyhraněný názor a nemusí být snadné se s nimi na střídavé péči domluvit. Pokud o ni nemají zájem, není žádný důvod, proč je do ní nutit. Jestliže s ní ale souhlasí, je za předpokladu zachování kontinuity jejich vzdělávání, koníčků a kontaktů s kamarády střídavá výchova vhodnou variantou porozvodového uspořádání věcí. Děti jsou již poměrně samostatné a praktická stránka pravidelného přesunu mezi domácnostmi je pro rodiče jednodušší. To ale nikterak nesnižuje nutnost jednotného přístupu obou rodičů k povinnostem i zájmům potomka. Naopak je žádoucí, aby shodným způsobem vystupovali i při komunikaci s učiteli, trenéry, lékaři a dalšími zainteresovanými osobami. ↑ nahoru Se střídavou výchovou musí být srozuměno pochopitelně především dítě samo. Největším přáním dítěte ovšem je, aby byli všichni spolu a rodina se vůbec nerozpadla. To nejhorší, co ho po rozpadu vztahu jeho rodičů může potkat, je nucená volba mezi rodiči - když chce dítě jednoho milovat, musí druhého zapudit. Děti nejčastěji přistupují na střídavou výchovu ze strachu, aby nepřišly o jednoho z rodičů. Až do staršího školního věku si ale neumí dobře představit, co to pro ně bude v praxi znamenat, touží po střídání především proto, že nechtějí o tátu ani o mámu přijít. Jestliže by tedy rodiče přistoupili na střídavou výchovu jen kvůli přání dítěte, aniž by byli schopni spolu pak bez potíží komunikovat a domlouvat se na všem potřebném, spíše by tím svému potomkovi ještě víc ublížili, než pomohli. Dítě versus nový partner rodiče Pokud k rozvodu manželství dochází kvůli tomu, že si rodič našel jiného partnera a chce žít s ním, může být přístup dítěte ke střídavé péči diametrálně odlišný. Rodičův nový partner je v jeho očích ztělesním všeho zla, protože způsobil rozpad rodiny. Veškerá frustrace, smutek a neštěstí dítěte se projeví jako hluboká nenávist vůči tomuto partnerovi. Je naprosto nevhodné, aby rodiče za těchto okolností nutili dítě pobývat v rámci střídavé výchovy ve společné domácnosti s odmítaným novým partnerem rodiče. Nesnadné může být pro dítě ale i to, jestliže si rodiče najdou nové partnery až po nějaké době fungování střídavé výchovy. Zejména narození dalšího dítěte s sebou nese riziko, že se starší dítě ve střídavé péči ocitne najednou na druhé koleji. Miminko na sebe přirozeně strhává větší pozornost a starší dítě se může náhle začít cítit nadbytečné a nechtěné. I v normálních rodinách hrozí sourozenecká rivalita, u střídavé rodiny je toto nebezpečí ještě mnohem větší. Střídavá výchova a děti s postižením Střídavá výchova dítěte s nějakým tělesným nebo mentálním hendikepem je v mnohém komplikovanější než u zdravých dětí. Záleží ale pochopitelně na druhu postižení. V některých případech by „technicky“ možná byla, ale její náročnost by byla pro všechny strany obrovská. Rodiče by proto měli velmi pečlivě zvážit, jestli bude přínos střídavé výchovy pro hendikepované dítě větší než jeho negativa a rizika. Rodiče zdravotně postižených dětí mohou také využít takzvanou respitní péči v rámci náhradní rodinné péče. Nejedná se o porozvodové uspořádání rodiny, ale o výpomoc s výchovou druhou rodinou. Dítě pak pobývá třeba tři týdny u biologických rodičů a čtvrtý týden ho vychovává náhradní rodina. Zde je cílem střídavé výchovy ulevit biologickým rodičům a pomoci jim, aby unesli tíži péče o hendikepované dítě, aby toto nemuselo skončit v ústavu. Délka cyklu Délka střídacího cyklu je do jisté míry věcí dohody mezi rodiči. Zájem dítěte je prostý - vidět se s oběma rodiči každý den a večer s nimi oběma usínat. Tento psychologický ideál ovšem není prakticky realizovatelný. Čím mladší je dítě, tím kratší by měl interval být, aby ho dítě psychicky dobře zvládalo. Častější střídání je ale pro rodiče obtížnější z praktického hlediska a náročnější na jejich dobrou komunikaci a koordinaci. Ústupkem praktickým možnostem je nejběžnější týdenní či čtrnáctidenní interval. Dlouhodobé cykly (měsíc, půlrok, rok) jsou problematické a nemají charakter střídavé výchovy. To, zda je délka cyklu dobře nastavena, poznají rodiče podle chování dítěte při přechodu z jednoho domova do druhého. Jestliže dítě pravidelnou změnu bez obtíží snáší, doma se cítí v obou domácnostech a nemá problém se po přechodu „aklimatizovat“, je pro něj zvolený interval vyhovující. ↑ nahoru Na čem důležitém je dále třeba se dohodnout: Předávací den a hodinaZa selhání střídavé výchovy je třeba považovat, když rodiče nejsou schopni si předat dítě s kufrem jinak, než kontaktně mezi dveřmi, neboť to dokládá, že chybí výchovná rodičovská koalice. Předávání dítěte má proto probíhat stejně jako ve funkčních rodinách, tedy s přibližně půlhodinovým časovým překryvem, kdy si rodiče na chvíli společně sednou a předají si důležité provozní informace (co potřebuje dítě v dalším týdnu do školy, že je pozváno na oslavu kamarádových narozenin, kdo půjde na třídní schůzky a podobně). Pro dítě je navíc nesmírně prospěšné, pokud vidí, že jsou rodiče schopni spolu komunikovat a dohodnout se. Trvalé bydliště dítěteRodiče by se měli dohodnout na trvalém bydlišti dítěte, protože na jeho adresu je vázána celá řada sociálních dávek. Daňové zvýhodnění na vyživované dítěDůležitá je i domluva rodičů, kdo z nich bude na dítě uplatňovat daňové zvýhodnění na vyživované dítě žijící s ním v domácnosti (§ 35c zákona č. 45/2006 Sb. o daních z příjmu). Pro úplnost dodejme, že alimenty se u střídavé péče většinou neplatí (s výjimkou případů, kdy mají rodiče dítěte výrazně rozdílné příjmy). VýdajeRodiče se musí domluvit i na tom, jak budou hrazeny veškeré výdaje spojené s dítětem – oblečení, školní pomůcky, kroužky a vybavení na ně, sportovní potřeby, vstupné na různé akce, tábory a další. Mnoha rodičům praktikujícím střídavou výchovu se osvědčilo, že si výdaje zapisují a jednou za čas si je mezi sebou vyrovnají. zdravotní informaceKromě dohody, kdo půjde s dítětem na preventivní zdravotní prohlídky, je třeba se domluvit například i na tom, jestli nechat dítě naočkovat nad rámec povinného očkovacího kalendáře a podobně. Rodiče by se měli navzájem informovat i o drobných zdravotních potížích dítěte (bolelo ho bříško, mělo klíště, ve školce se objevily neštovice atd.). Je toho ale daleko víc. Téměř každý den musí rodiče při střídavé péči řešit další a další záležitosti a na každé z nich se nějak domluvit, nebo najít kompromisní řešení. Na to vše by měli být otec i matka předem připraveni, a především toho musí být i v dlouhodobém horizontu schopni. ↑ nahoru Střídavá výchova očima odborníků PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D., klinický psycholog spolupracující s Orgánem sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) Praha 12: Střídavá výchova – o blaho dětí opravdu nejde Kolem střídavé výchovy by nebylo tolik zmatků, kdyby se rozhodovalo na soudech a OSPODech spravedlivě. Pokud máme dva stejně „závadové rodiče“ - muže a ženu, tak je nesrovnatelně lehčí odříznout závadového muže od rodiny než chránit děti před stejně psychopatologickou matkou. Tato asymetrie v praxi znamená, že od dětí se odřízne mnoho vcelku normálních otců, ale necháme je u vysloveně závadových matek. Tito otcové - ať právem či neprávem odstrčení - se zvedli do války pod praporem střídavé výchovy. Na jednu stranu - co jiného jim zbývá? Na druhou stranu - většinou to není ve prospěch dětí. Každopádně je to boj spíš politický než psychologický. O blaho dětí tu opravdu nejde. Jediná přijatelná forma střídavé výchovy funguje tak, že děti mají jeden domov a střídají se rodiče. Jen egoismus rodičů diktuje opak - rodiče mají své domovy, jen dětem ho seberou. Stejně tak optimální je, pokud se dítě každý den vidí s oběma rodiči. Tedy pokud střídání, tak po dni, ne po týdnu. Týden je jen úlitba praktičnosti - na hranici přijatelnosti pro školní dítě. Čtrnáctidenní a měsíční cykly znamenají pro předškolní dítě jen střídající se osiření. Kdyby se rozvádějící rodiče drželi psychologie a blaha dětí, musela by střídavá výchova vypadat úplně jinak. Aby lékař léčil, musí se hodně snažit a dlouho studovat. To, že je člověk v „péči“ lékaře, samo o sobě ještě neznamená, že dotyčný lékař není řezník. Stejně tak to, že je dítě v „péči“ vlastního rodiče ještě a priori neznamená, že daný rodič na něj pozitivně působí. I rodič se musí hodně přemáhat a snažit, aby dítěti neškodil. Lékaři, aby se udrželi při zdravém rozumu, si připomínají Hippokratovu zásadu: „Primum non noceo! Především neškodím!“ Pacientovi pomoci nemusejí, ale neměli by mu uškodit. Tato zásada by měla být svatá i rodičům. Každý rodič by si měl předem ujasnit, zda skutečně bude jeho maličkost dítěti po rozvodu ku prospěchu. Ano, je strašné během pár měsíců přijít o domov, ženu i děti a nakonec si uvědomit, že dětem za dané situace mohu nabídnout jen válku na zemi a že tedy je pro ně lepší, když mě pár let neuvidí. Ale rozvody skutečně jsou jatka a mrzačí lidi. Nedá se dopředu říci, která forma porozvodového uspořádání bude pro děti nejméně traumatizující. Jen jedno víme od dob Freuda - dítě nesmí být nuceno do volby, kdy si vybere, na čí straně bude. To v praxi znamená, že rodiče, chtějí-li se držet Hippokrata a neškodit dítěti, tak nesmějí před ním projevovat svou bolest a averzi vůči druhému partnerovi. To je nadlidský výkon, ale jsou rodiče, kteří to dokážou. Pozná se to podle toho, že jsou schopni dítě předávat s překryvem, tedy během půl hodinového setkání obou rodičů a dítěte. Egoismus rodičů opět vyvstane v celé nahotě, když si uvědomíme, že kvůli pár tisícům jsou schopni v práci hrát jakékoli komedie a stýkat se s lidmi, kteří jsou jim krajně nesympatičtí, ale kvůli dítěti nejsou ochotni se přemáhat byť ty dvě půlhodiny týdně. Místo toho si přehazují dítě jako horkou bramboru a posílají ho výtahem dolu, jen aby se nemuseli s bývalým partnerem potkat. Bohužel rozchody jsou tak zátěžové období, že v nich většinou vítězí to horší, co v lidech je. Pokud nechceme, aby to horší zdeformovalo i děti při střídavé výchově, musí rodiče prokazovat před soudem či OSPODem, že jsou schopni onu šílenou bolest z rozchodů unést a dohodnout se na výchově dětí. To se pak projeví tím, že jsou schopni si dítě předávat s překryvem a že jsou schopni se i společně dohodnout na střídavé výchově. Tedy vcelku jednoduchým indikátorem, že rodiče jsou vhodní pro střídavou výchovu, je fakt, že nepotřebují k této své dohodě úřady a soudy. Jinými slovy soudně můžeme prosadit pouze to střídání. Jestli to bude výchova, záleží jen na rodičích. Úloha úřadů spočívá v tom nedovolit, aby vznikalo střídání bez společné výchovy. ↑ nahoru PhDr. Ilona Špaňhelová, privátní dětská psycholožka: Obecně jsem pro střídavou výchovu dětí po rozchodu jejich rodičů. Prvním úkolem rodičů před jejich definitivním rozchodem by ovšem měla být jejich opravdová snaha o nápravu partnerství. Pokud partnerství není možné z jakéhokoliv důvodu zachovat, je střídavá výchova dítěte nebo dětí vhodná především z toho důvodu, že oba rodiče mohou dál dítěti předávat otcovský i mateřský model. Z otců se nestávají „víkendoví“ rodiče, kteří neznají náročné ranní vstávání dítěte do školy, jeho problémy se spolužáky, jeho nekonečné učení se matematiky nebo přírodopisu a podobně. A z matek nejsou neklidné ženy, které musí zvládat veškerou každodenní práci s dítětem. Střídavá výchova by měla být rozhodnutím obou rodičů a měla by být uzavřena po jejich vzájemné dohodě. Ze své poradenské praxe mám tu zkušenost, že pokud se střídavou výchovou jeden rodič nesouhlasí, pak to není pro dítě dobré. Dítě bývá častokrát svědkem různých poznámek a konfrontačního chování rodičů, což do jeho života vnáší pochybnosti a nejistotu. Souhlasím s tím, že pro dítě je důležité navštěvování jedné mateřské nebo základní školy a zároveň co nejvíce podobný výchovný princip v rodinách obou rodičů. Jsem také zastáncem toho, aby si rodiče jakýmkoliv způsobem předávali informace o životě dítěte a jeho dalším týdnu, aby druhý rodič věděl, na co má navázat a co jej čeká. Ze začátku je přitom mnohdy dostačující e-mailová komunikace. Jeden tatínek přišel v poradně s nápadem vytvořit se synem „zážitkový“ sešit, který si dítě nosí vždy z jednoho prostředí do druhého. V průběhu pobytu u táty si tam lepí vše, co s ním prožije (lístky z divadla, z vlaku, obrázek z výletu …), aby to pak ukázal mamince. Když je u matky, lepí si nebo kreslí zase zážitky u ní a pak o nich vypráví u táty. Setkávám se i s kolegy, kteří jsou proti střídavé výchově. Argumentují často tím, že dítě nemá stabilní místo, kde může vyrůstat, svoji postel, svůj domov… Vnímám to tak, že pro některé dítě může být tento styl výchovy skutečně náročný. Podle mojí zkušenosti je ale vždy vhodné ho zkusit, pokud se na tom rodiče dohodnou a dítě souhlasí. Domnívám se, že pro další vývoj dítěte je důležitější vytváření vztahu s oběma rodiči než potřeba jednoho prostředí, kde dítě žije. Domov dítěti vytváří „jeho“ lidé. ↑ nahoru Co říci závěrem Rozvod rodičů představuje velmi nepříznivý zásah do života dítěte. Rozhodování o porozvodovém uspořádání péče o dítě je tak vždy pouze volbou co nejmenšího zla pro dítě. Dobře fungující střídavá výchova může být tím řešením, které je pro dítě nejméně bolestné. Ovšem pouze za předpokladu, že jsou rodiče schopni potlačit veškeré negativní emoce a zášť, které k sobě cítí, a na bezproblémovém fungování střídavé výchovy trvale spolupracovat. Pokud jsou oba natolik vyzrálými osobnostmi, že to dokážou, je velmi pravděpodobné, že to zvládne i dítě a jeho další vývoj bude rozvodem narušen jen málo. Většina manželství se ale rozpadá právě proto, že spolu rodiče nejsou schopni v klidu a konstruktivně komunikovat. Jestliže se jejich rozbroje a konflikty přenášejí do střídavé výchovy, není systém funkční, dítě jím trpí a nepředstavuje pro něj žádný přínos. Střídavou výchovu proto není možné plošně doporučit všem rozvedeným rodičům. Text vznikl ve spolupráci s PhDr. Mgr. Jeronýmem Klimešem, Ph.D., klinickým psychologem spolupracujícím s Orgánem sociálně-právní ochrany dětí Praha 12, a PhDr. Ilonou Špaňhelovou, privátní dětskou psycholožkou.
a jedna navrch na závěr:
autor: MUDr. Jana Martincová
autor PhDr. Michaela Peterková
www.psychotesty.psyx.cz
www.psyx.cz
Představte si závody v běhu: Jednotliví závodníci čekají na čáře na startovní výstřel, po němž vybíhají. Někteří zvládnou odstartovat dobře a jsou vpředu; jiní tak úspěšní nebyli - někdo třeba na startu "zaspal", jiný zakopl nebo dokonce spadl a další špatně našlápl a vykloubil si kotník. Někteří smolaři se dokážou vzpamatovat a skupinu vpředu startovního pole dohnat, některým se to však nepodaří. A jak tenhle atletický exkurz souvisí s nadpisem článku? Rodinná výchova by se dala metaforicky přirovnat ke startu běhu a běh sám pak k životu člověka. Jsou to právě rodiče každého člověka, kteří svým výchovným působením do značné míry ovlivní jeho životní úspěšnost.
Člověk je tvor společenský. Bez společnosti jiných lidí by zůstal biologickým druhem homo sapiens sapiens - z toho vyplývá, že homo sapiens sapiens se stává člověkem teprve začleněním do lidské společnosti. V tomto procesu začleňování má zásadní význam rodina, resp. rodiče, jejichž úkolem v této souvislosti je připravit své dítě na zdárné fungování mezi ostatními lidmi, tj. uvést jej do společnosti (mluvíme o procesu socializace*).
Psychický vývoj člověka probíhá jako interakce (vzájemné působení) vrozených předpokladů, okolních vlivů a vlastní aktivity jedince. Názor, že dítě se rodí jako nepopsaná deska (tabula rasa) - tedy že výchovným působením z něj lze udělat cokoli, byl sice překonán, nicméně platí, že sociální zkušenost má na osobnostní vývoj člověka značný, někdy i fatální vliv. Traduje se, že první tři roky života rozhodují a jakkoli to nelze brát absolutně vážně, praxe ukazuje, že zkušenost z raných vývojových období mívá pro život člověka zásadní význam. Je to právě styl rodinné výchovy, který určuje základní osobnostní rysy dítěte.
Zpočátku je pro dítě nejdůležitější osobou jeho matka, která zodpovídá za adekvátní uspokojování potřeb svého dítěte; později nabývá na důležitosti i osoba otce, případně sourozenců a jiných příslušníků širší rodiny. Vývoj dítěte je ovlivňován i dalšími činiteli, jako např. zda je rodina úplná či neúplná, jaká je její soudržnost, socioekonomický standard aj. Výsledkem rané zkušenosti člověka je jeho tzv. bazální ("základní", též modální) osobnost, jejímiž základními charakteristikami jsou jistota/úzkostnost a důvěřivost/nedůvěřivost. Z těchto bází se pak odvíjejí další psychické vlastnosti (tvořivost, závislost, agresivita, optimismus aj.). Uvažte třeba, do jaké míry vřelých citových vztahů s jinými lidmi bude asi schopen člověk nedůvěřivý ve srovnání s přiměřeně důvěřivým? Nebo jak bude rozvíjet své možnosti úzkostlivý jedinec a jak někdo zdravě sebejistý?
E. S. Schaefer rozeznává čtyři základní typy rodinné výchovy podle míry kontroly dítěte a míry projevované lásky směrem k němu. Míra kontroly určuje, zda je dítě přísně "řízeno shora" či zda je mu ponechán prostor pro vlastní vyjádření; míra projevované lásky pak určuje, zda je dítě pozitivně přijímáno nebo zda je odmítáno. Následující tabulka ukazuje způsoby výchovy a její důsledky v osobnosti dítěte:
Zanedbávající výchova
výchovné postupy - nezúčastněnost, lhostejnost, zanedbávání výsledek u dítěte - odmítání sociálních pravidel, vzpurnost, agresivita
Demokratická výchova (ideální) výchovné postupy - svoboda, demokratičnost, mírné zdůvodněné tresty, podpora vědomí sounáležitosti s rodinou a podíl na rozhodování výsledek u dítěte - aktivita, nezávislost, tvořivost, otevřenost, asertivita, dobré fungování ve společnosti, emoční vyrovnanost, cílevědomost, zdravé sebevědomí
Autoritářská výchova
výchovné postupy - vyžadování, autoritářství, diktátorství, tvrdé tresty, přísná disciplína výsledek u dítěte - neuroticismus, problémy ve společenském životě, autoagresivita (agresivita namířená proti vlastní osobě), ostýchavost, svárlivost, neschopnost kompromisů, vnitřní netolerance
Ochranářská výchova
výchovné postupy - dobromyslnost, ochraňování, shovívavost, přivlastňování výsledek u dítěte - závislost, poslušnost, podřídivost, malá tvořivost, povolnost, egocentrismus, emoční labilita, nesamostatnost, malá sebejistota, sociální chování typu "kam vítr, tam plášť"
Stručný přehled nežádoucích výchovných postupů: přílišné omezování a vysoké nároky na dítě > úzkostná osobnost s potlačovanou agresivitou výchova orientovaná na chybu, kde i přirozené nedostatky jsou dramatizovány > pasivita, špatné sebeprosazení; dítě si fixuje postoj, že nic nedělat = nic nekazit celkové výchovné zanedbávání > sociální oligofrenie, tj. slabomyslnost; dítě i při normální inteligenci jeví znaky slabomyslnosti tzv. dvojná vazba neboli rozporuplná komunikace s dítětem (např. zdrobnělé oslovení pronesené zlobným tónem) > úzkostnost, nejistota, nedůvěra k okolí i k sobě citová deprivace (strádání) dítěte, málo lásky až zavrhování > syndrom hospitalismu; agresivní, často delikventní, nepřátelsky laděný jedinec, který neobstojí v mezilidských vztazích
Co nepřispívá vzniku kladného sebehodnocení Komplex či pocit vlastní méněcennosti je poměrně častým problémem, který lidem znesnadňuje bytí se sebou samými a následně komplikuje i soužití s druhými lidmi. Pokud někdo (vědomě nebo nevědomě) pochybuje o vlastní hodnotě a nedůvěřuje si, těžko může správně ocenit druhé a věřit jim. Platí, že přesně a pouze v té míře, v jaké přijímáme a máme rádi sami sebe, můžeme přijímat a milovat druhého (v této souvislosti je třeba odlišovat skutečnou lásku od parazitování na druhém, které se láskou často a nesprávně nazývá). V následujícím výčtu jsou uvedeny nejčastější výchovné chyby podle Rolfa Merkleho (Žárlivost, 1997), které mají za následek nízké sebehodnocení a pocit méněcennosti takto "vychovávaného" človíčka:
Podmíněná láska Malé dítě je na rodičích do značné míry závislé a potřebuje jimi být milováno. Pokud rodiče vážou svoji náklonnost na splnění nějakých podmínek, dítě se naučí, že lásku si je možné (a nutné) vykupovat. Např. "Dokud to nesníš, ani za mnou nechoď", "Zlobíš, nemám tě rád/a". Dítě si na základě takových sdělení nevědomě vytvoří pravidlo, že může být přijímáno a milováno jen tehdy, když něco bude či nebude dělat. Toto pravidlo pak aplikuje nejen v přístupu k sobě, ale i k druhým lidem, a svoji i jejich hodnotu váže na splnění určitých podmínek (co umí a neumí, co a jak dělá nebo nedělá, jaký je nebo není apod.). Láska ve své čisté podobě je přitom zadarmo; je to dárek patřící druhému bez jakýchkoliv podmínek.
Necitlivé srovnávání s ostatními Tohle je častý výchovný prostředek - "Podívej se na Mařenku, jak krásně píše, a ne jako ty, troubo", "Jo, to sousedův Vášek je šikovnej kluk - z toho něco bude, na rozdíl od tebe" atp. Dítě si takhle osvojí, že lidé se v zásadě dělí na schopné a neschopné, chytré a hloupé či hodné a zlé, a samo je často zařazováno k těm druhým. Naučí se prohrávat ve srovnávání s ostatními a pocit méněcennosti je na světě. Zvyk přehnaně se ohlížet po druhých a hledat, v čem jsou "lepší", si pak dítě nese až do dospělosti a stále prohrává, protože každý člověk je vždy v něčem lepší nebo má něčeho víc než druhý a podobně. Ve skutečnosti je to normální, přirozené, ale takhle vychovanému dítěti tento fakt uniká, stále se porovnává a stále prohrává.
Odsuzování celé osobnosti Člověk není totéž, co jeho chování, ale mezi tyto dva fenomény se občas chybně klade rovnítko. Udělá-li dítě něco špatného, je celkově považováno za špatné ("To se dělá, krást hrušky z cizí zahrady? Jsi darebák.", "Ty nemehlo..", "Jsi hloupý..."). Dítě si zafixuje, že udělat chybu znamená být neschopný nebo špatný, a protože (jako všichni lidé) dělá stále nějaké chyby, vypěstuje si pocit neschopnosti či méněcennosti. (Adekvátní reakce ve výše zmíněném příkladě by byla třeba "Krást je špatné, protože ..., příště už to nedělej", "Nestrpím, abys kradl/a" apod.)
Více kritiky, než pochval Naše společnost obecně je zaměřená na chybu a skupina rodičů není v tomto ohledu žádnou výjimkou. Na svých dětech si kdykoliv najdou něco, co jim lze vytknout, ale s pochvalami je to už výrazně slabší. Udělat něco správně se obvykle pokládá za samozřejmost, která není hodná komentáře, a chyby se naopak zveličují. Dítě je navíc v pozici, kdy se všechno teprve učí, takže se zcela přirozeně dopouští mnoha chyb. Je-li za ně necitlivě kritizováno ("Debile", "Blbče", "Z tebe nikdy nic nebude" apod.), těžko si vytvoří potřebnou sebedůvěru a pocit vlastní hodnoty. Dítě tato rodičovská měřítka internalizuje (vezme za své, zvnitřní) a naučí se nevšímat si vlastních úspěchů na jedné straně a neodpouštět si pochybení na straně druhé.
Potlačování oprávněné hrdosti Z obavy, aby si dítě neosvojilo aroganci a domýšlivost, potlačují rodiče jeho oprávněnou hrdost na vlastní dobrý výkon ("Jen si nemysli, že už všechno znáš", "No, tak jednou se ti něco povedlo, ale to nic neznamená", "Ty z toho naděláš, ale zatím jsi ještě nic nedokázal/a"). Člověk se naučí nedávat hrdost najevo, případně ji ani necítit, tvářit se skromně a eventuální oprávněnou pochvalu od druhého zahrát do ztracena. Tím se ovšem zbavuje zasloužené možnosti prožít si pocit vlastní úspěšnosti a dobrého výkonu a okrádá se o opodstatněné zvýšení si sebedůvěry.
Podceňování schopností Normální dítě mívá potřebu předvést svému okolí, co umí; rodiče ho v tom ovšem často brzdí ("Na to jsi ještě moc malá", "Radši to nech, ještě ti to spadne", "Tomu nerozumíš" atp.). Dítě se tak vlastně dozvídá, že je nešikovné, hloupé, nebo jinak neschopné a tento negativní sebeobraz si s sebou nese do dospělosti. Takhle vychovaný člověk se pak obává pouštět se do nových a neznámých činností, podceňuje své schopnosti a jeho možnosti zůstanou nerozvinuty; kromě toho podceňováním trpí sebedůvěra.
Shrnuto: Negativně na dítě působí hlavně nezájem a odmítání ze strany rodičů, časté používání tvrdých trestů a málo podnětné prostředí; naopak žádoucí je trpělivý, láskyplný přístup, respektování osobnosti dítěte a jeho spontaneity a ponechání přiměřené samostatnosti. Když dítěti říkáme, co se má a co se nemá, je dobré mu spolu s tím podat vysvětlení, proč. V neposlední řadě je třeba zmínit i skutečnost, že chování rodičů je pro dítě vzorem, který přirozeně napodobuje
Umění vychovávat není samozřejmé ani jednoduché. Určitě je to složitější než třeba umět řídit auto - přitom aby člověk získal oprávnění řídit auto, musí absolvovat přípravu a složit zkoušky; nic z toho však není nutné, aby mohl vychovávat dítě. Na druhou stranu je fakt, že současný nedostatečný přírůstek obyvatelstva by byl zřejmě ještě dramatičtější, kdyby existovala instituce "řidičáku na dítě". Takže snad jen - snažme se našim dětem, těm budoucím dospělým a rodičům, usnadnit start jejich životního běhu, jak to jen budeme umět.
* Celoživotní proces formování chování, postojů a mentality vůbec, vytváření etického a estetického cítění; seznamování se s kulturním prostředím a vrůstání do společnosti.
Je pro nás střídavá výchova dítěte ideálním řešením?
Když se rodiče rozvádějí, měli by v první řadě myslet na své děti. Dohodnout se ale na každodenním systému péče nebývá často zrovna jednoduché. Střídavá výchova, která je jednou z možných forem porozvodové péče, přitom může být vhodným řešením. Aby však střídavá výchova fungovala, je nutné, aby spolu rodiče byli schopni pravidelně a věcně komunikovat. Jednoduché? Rozhodně ne pro každého. Čtěte dál...
Pro ty rozvádějící se manžele, kteří si spolu ani nedokáží v klidu sednout a dohodnout se na péči o své dítě, asi nebude forma střídavé výchovy ideálním řešením. Kdy toto střídání pobytu u jednoho a druhého rodiče dítěti svědčí a kdy naopak vůbec vhodné není?
Střídavá výchova je jednou z možných forem (nejen) porozvodové péče o děti. V České republice je dostupná od roku 1998, do té doby mohl mít rodičovskou zodpovědnost výhradně ten rodič, jemuž bylo dítě svěřeno do péče. Ve společnosti se pro střídavou výchovu vžil méně přesný výraz střídavá péče. Kromě teoretických úvah mezi těmito dvěma termíny není v praxi žádný rozdíl.
Střídavá výchova znamená, že dítě střídavě pobývá u jednoho a druhého rodiče, a to buď po stejné, nebo i různě dlouhé časové období. Délka tohoto období záleží na dohodě rodičů. V praxi je to možné tak, že:
Obě varianty mají své výhody i nevýhody. Pro dítě je snáze přijatelná druhá možnost, kdy se nepřesouvá ono, ale jeho rodiče. Dítě tak má jeden domov a jedno zázemí. Přesto je toto uspořádání praktikováno jen výjimečně, neboť fakticky znamená existenci tří bytů. Úskalím se při něm v průběhu času může stát také značná únava rodičů způsobená neustálými přesuny, rozpory rodičů ohledně fungování a údržby této společné domácnosti, a případně i kolize s fungováním nové rodiny, pokud ji rodič založil.
První varianta je pro dítě náročnější, neboť se musí adaptovat na pravidelné stěhování a přijmout skutečnost, že má domovy dva. Schopnost této adaptace je u každého dítěte jiná a záleží na jeho povaze a založení – některým dětem to nečiní větší potíže, jiné se cítí zcela vykořeněné a za skutečný domov nepovažují ani jedno obydlí.
↑ nahoru
O střídavé výchově pojednává paragraf 26 odstavec (2) zákona č. 94/1963 Sb., ve znění zákona č. 91/1998 Sb. (Zákon o rodině) takto:
Jsou-li oba rodiče způsobilí dítě vychovávat a mají-li o výchovu zájem, může soud svěřit dítě do společné, popřípadě střídavé výchovy obou rodičů, je-li to v zájmu dítěte a budou-li tak lépe zajištěny jeho potřeby.
Veřejnou i odbornou diskuzi rozvířil v roce 2011 návrh na změnu znění tohoto paragrafu, který podal poslanec Parlamentu České republiky Pavel Staněk. Uvedený odstavec měl po navrhované změně znít takto: Jsou-li oba rodiče způsobilí dítě vychovávat a mají-li o výchovu zájem, soud svěří dítě do střídavé výchovy obou rodičů, je-li to v zájmu dítěte. Při posledním projednávání této novely parlamentem poslanci dne 6. září 2011 návrh definitivně zamítli, a zákon tak zůstává platný ve znění č. 91/1998 Sb.
Zákon o rodině (odstavec (2) § 26) ale netvrdí, že je k tomu, aby soud mohl o střídavé výchově dětí rozhodnout, nezbytně nutná dohoda obou rodičů. Podle Usnesení Ústavního soudu z roku 2008 je pouze v zájmu dětí, aby se rodiče na takovém modelu výchovy dohodli, nebo jej alespoň akceptovali. Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský usnesení vysvětlil tak, že pouhý nesouhlas jednoho z rodičů se střídavou výchovou Ústavní soud nepovažuje za dostatečně pádný důvod k jejímu zamítnutí. Na prvém místě totiž není zájem toho či onoho rodiče, ale zájem dítěte, a tím je, aby mu zůstaly v co nejširším měřítku zachovány vazby na oba rodiče. Faktem je, že tento názor někteří odborníci z řad dětských psychologů zpochybňují, neboť je velmi málo pravděpodobné, že se rodič, který se střídavou výchovou nesouhlasí, ale přesto ji má soudně nařízenou, bude upřímně snažit o její bezvadné fungování.
Zákon o rodině (v § 26) dále praví, že soud musí upravit práva a povinnosti rodičů k nezletilému dítěti ještě před rozhodnutím o rozvodu jejich manželství. Zároveň umožňuje nahradit soudní rozhodnutí o úpravě výkonu rodičovské zodpovědnosti písemnou dohodou rodičů, kterou soud posoudí.
Znesvářeným rodičům může například být při řešení porozvodové péče o dítě velmi užitečná služba mediátora. Jeho úkolem není otce a matku soudit, radit jim po právní stránce, ani jim poskytovat psychologické poradenství, ale pomoci jim s komunikací a se společným vyřešením problému (seznam akreditovaných mediátorů se nachází na webových stránkách Asociace mediátorů ČR).
Dalším poměrně zásadním předpokladem pro střídavou péči je taková blízkost bydliště obou rodičů, aby dítě nemuselo střídat předškolní či školní zařízení.
Oba rodiče by dále měli předem zvážit, zda jim jejich zaměstnání plnohodnotnou péči o dítě umožní. Při časově náročné práci nebo zaměstnání bez možnosti alespoň částečné časové flexibility může střídavá výchova časem představovat pro rodiče značnou zátěž. V situaci, kdy se o dítě fakticky stará jiná osoba než rodič (například: prarodič, nový partner rodiče, starší sourozenec, placená chůva a podobně), se už o střídavou výchovu nejedná a soud by ji měl zrušit.
Poněkud podceňovaná je mezi rodiči otázka srovnatelnosti sociální úrovně a životního stylu v obou domácnostech. Pokud jeden rodič žije ve vysloveném nadbytku a luxusu, zatímco druhý je ve finanční tísni, vzniká řada třecích ploch, které se ve svém důsledku nepříznivě projevují právě na dítěti.
Jednotné musí zůstat i výchovné postupy a režim dne. Jestliže jeden rodič dovoluje, co druhý zakázal, jeden dítěti ve všem vyhoví, aby byl tím oblíbenějším a podobně, dítě toho může začít velmi záhy zneužívat a své rodiče téměř vydírat. Že je to pro něj do života vysloveně nevhodný model chování a nebuduje se tím příliš úctyhodný charakter dítěte, je nasnadě. Rodiče by proto rozhodně neměli soutěžit o lásku dítěte, ale ve výchovných otázkách postupovat jednotně. To v praxi vyžaduje, aby byli schopni se jednou za týden sejít alespoň na půl hodiny a probrat otázky výchovy.
Rodiče praktikující střídavou výchovu v žádném případě nesmí očerňovat jeden druhého a mluvit o druhém rodiči před dítětem špatně. U případných hádek a konfliktů mezi rodiči by dítě nemělo být přítomno. To ale neznamená, že je dobré mu rozpory zcela zatajovat. Dítě většinou cítí, že je něco v nepořádku, a proto je pro něj prospěšnější, když mu rodiče úměrně jeho věku vysvětlí, že sice mají na některé věci rozdílné názory, ale jeho mají stále stejně rádi, záleží jim na něm, a proto se domluvili na určitém řešení.
Věk dítěte samozřejmě hraje při rozhodování o vhodnosti střídavé výchovy důležitou roli. Zjednodušeně se dá říci, že ale účelnost a prospěšnost střídavé výchovy pro dítě roste s jeho věkem.
Pro nejmenší děti není střídavá péče vhodná. V tomto věku tráví s dítětem většinu času jeho matka, zpočátku obvykle kojí a i po ukončení kojení pro děťátko představuje tu nejbližší osobu a pocit bezpečí. Vytržení batolete z této existenční jistoty by bylo naprosto nevhodné. Přesto by ani takto malé dítě nemělo ztratit kontakt se svým druhým rodičem. Pro budoucí střídavou výchovu je důležité, aby mělo vybudovanou citovou vazbu i k otci. V ideálním případě by tedy měl otec dítě v jeho domácím prostředí navštěvovat tak často, jak je to možné. Pochopitelně by takové návštěvy měly probíhat v klidu a bez otevřeného či skrytého napětí, což bohužel není pro většinu rozvedených partnerů vůbec snadné.
Již v předškolním věku dítěte je při organizaci střídavé výchovy dobré myslet na to, zda bude možné domluvený systém zachovat i při nástupu dítěte do školy.
V mladším školním věku narůstá u dětí důležitost stálého kontaktu s kolektivem vrstevníků. V situaci, kdy se dítěti rozpadá jeho rodina, cítí o to větší potřebu jistoty svého místa v partě kamarádů. Střídavá výchova je možná jen za předpokladu, že oba rodiče bydlí v dosahu školy a mimoškolních aktivit. Nedělá dobrotu, pokud jeden rodič bydlí výrazně dál než druhý a dítě při pobytu u něj musí kvůli delší cestě do školy vstávat o hodinu dříve a obdobně se odpoledne později vrací domů.
V tomto věkovém období je také velmi důležité, aby byli rodiče schopni dodržet jednotný přístup k plnění školních povinností a využití volného času. Bylo by velmi nešťastné a pro dítě naprosto nepříznivé, jestliže by se například nedokázali shodnout na množství a volbě zájmových kroužků a ve „svém“ cyklu by je bojkotovali. Školáci by již měli mít možnost projevit ohledně volby mimoškolních aktivit své přání a věnovat se tomu, co je zajímá a baví.
Děti v předpubertálním a pubertálním věku mají již na řadu záležitostí svůj vyhraněný názor a nemusí být snadné se s nimi na střídavé péči domluvit. Pokud o ni nemají zájem, není žádný důvod, proč je do ní nutit. Jestliže s ní ale souhlasí, je za předpokladu zachování kontinuity jejich vzdělávání, koníčků a kontaktů s kamarády střídavá výchova vhodnou variantou porozvodového uspořádání věcí. Děti jsou již poměrně samostatné a praktická stránka pravidelného přesunu mezi domácnostmi je pro rodiče jednodušší. To ale nikterak nesnižuje nutnost jednotného přístupu obou rodičů k povinnostem i zájmům potomka. Naopak je žádoucí, aby shodným způsobem vystupovali i při komunikaci s učiteli, trenéry, lékaři a dalšími zainteresovanými osobami.
Se střídavou výchovou musí být srozuměno pochopitelně především dítě samo. Největším přáním dítěte ovšem je, aby byli všichni spolu a rodina se vůbec nerozpadla. To nejhorší, co ho po rozpadu vztahu jeho rodičů může potkat, je nucená volba mezi rodiči - když chce dítě jednoho milovat, musí druhého zapudit. Děti nejčastěji přistupují na střídavou výchovu ze strachu, aby nepřišly o jednoho z rodičů. Až do staršího školního věku si ale neumí dobře představit, co to pro ně bude v praxi znamenat, touží po střídání především proto, že nechtějí o tátu ani o mámu přijít. Jestliže by tedy rodiče přistoupili na střídavou výchovu jen kvůli přání dítěte, aniž by byli schopni spolu pak bez potíží komunikovat a domlouvat se na všem potřebném, spíše by tím svému potomkovi ještě víc ublížili, než pomohli.
Pokud k rozvodu manželství dochází kvůli tomu, že si rodič našel jiného partnera a chce žít s ním, může být přístup dítěte ke střídavé péči diametrálně odlišný. Rodičův nový partner je v jeho očích ztělesním všeho zla, protože způsobil rozpad rodiny. Veškerá frustrace, smutek a neštěstí dítěte se projeví jako hluboká nenávist vůči tomuto partnerovi. Je naprosto nevhodné, aby rodiče za těchto okolností nutili dítě pobývat v rámci střídavé výchovy ve společné domácnosti s odmítaným novým partnerem rodiče.
Nesnadné může být pro dítě ale i to, jestliže si rodiče najdou nové partnery až po nějaké době fungování střídavé výchovy. Zejména narození dalšího dítěte s sebou nese riziko, že se starší dítě ve střídavé péči ocitne najednou na druhé koleji. Miminko na sebe přirozeně strhává větší pozornost a starší dítě se může náhle začít cítit nadbytečné a nechtěné. I v normálních rodinách hrozí sourozenecká rivalita, u střídavé rodiny je toto nebezpečí ještě mnohem větší.
Střídavá výchova dítěte s nějakým tělesným nebo mentálním hendikepem je v mnohém komplikovanější než u zdravých dětí. Záleží ale pochopitelně na druhu postižení. V některých případech by „technicky“ možná byla, ale její náročnost by byla pro všechny strany obrovská. Rodiče by proto měli velmi pečlivě zvážit, jestli bude přínos střídavé výchovy pro hendikepované dítě větší než jeho negativa a rizika.
Rodiče zdravotně postižených dětí mohou také využít takzvanou respitní péči v rámci náhradní rodinné péče. Nejedná se o porozvodové uspořádání rodiny, ale o výpomoc s výchovou druhou rodinou. Dítě pak pobývá třeba tři týdny u biologických rodičů a čtvrtý týden ho vychovává náhradní rodina. Zde je cílem střídavé výchovy ulevit biologickým rodičům a pomoci jim, aby unesli tíži péče o hendikepované dítě, aby toto nemuselo skončit v ústavu.
Délka střídacího cyklu je do jisté míry věcí dohody mezi rodiči. Zájem dítěte je prostý - vidět se s oběma rodiči každý den a večer s nimi oběma usínat. Tento psychologický ideál ovšem není prakticky realizovatelný. Čím mladší je dítě, tím kratší by měl interval být, aby ho dítě psychicky dobře zvládalo. Častější střídání je ale pro rodiče obtížnější z praktického hlediska a náročnější na jejich dobrou komunikaci a koordinaci. Ústupkem praktickým možnostem je nejběžnější týdenní či čtrnáctidenní interval. Dlouhodobé cykly (měsíc, půlrok, rok) jsou problematické a nemají charakter střídavé výchovy.
To, zda je délka cyklu dobře nastavena, poznají rodiče podle chování dítěte při přechodu z jednoho domova do druhého. Jestliže dítě pravidelnou změnu bez obtíží snáší, doma se cítí v obou domácnostech a nemá problém se po přechodu „aklimatizovat“, je pro něj zvolený interval vyhovující.
Je toho ale daleko víc. Téměř každý den musí rodiče při střídavé péči řešit další a další záležitosti a na každé z nich se nějak domluvit, nebo najít kompromisní řešení. Na to vše by měli být otec i matka předem připraveni, a především toho musí být i v dlouhodobém horizontu schopni.
klinický psycholog spolupracující s Orgánem sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) Praha 12:
Střídavá výchova – o blaho dětí opravdu nejde
Kolem střídavé výchovy by nebylo tolik zmatků, kdyby se rozhodovalo na soudech a OSPODech spravedlivě. Pokud máme dva stejně „závadové rodiče“ - muže a ženu, tak je nesrovnatelně lehčí odříznout závadového muže od rodiny než chránit děti před stejně psychopatologickou matkou. Tato asymetrie v praxi znamená, že od dětí se odřízne mnoho vcelku normálních otců, ale necháme je u vysloveně závadových matek. Tito otcové - ať právem či neprávem odstrčení - se zvedli do války pod praporem střídavé výchovy. Na jednu stranu - co jiného jim zbývá? Na druhou stranu - většinou to není ve prospěch dětí. Každopádně je to boj spíš politický než psychologický. O blaho dětí tu opravdu nejde.
Jediná přijatelná forma střídavé výchovy funguje tak, že děti mají jeden domov a střídají se rodiče. Jen egoismus rodičů diktuje opak - rodiče mají své domovy, jen dětem ho seberou. Stejně tak optimální je, pokud se dítě každý den vidí s oběma rodiči. Tedy pokud střídání, tak po dni, ne po týdnu. Týden je jen úlitba praktičnosti - na hranici přijatelnosti pro školní dítě. Čtrnáctidenní a měsíční cykly znamenají pro předškolní dítě jen střídající se osiření. Kdyby se rozvádějící rodiče drželi psychologie a blaha dětí, musela by střídavá výchova vypadat úplně jinak.
Aby lékař léčil, musí se hodně snažit a dlouho studovat. To, že je člověk v „péči“ lékaře, samo o sobě ještě neznamená, že dotyčný lékař není řezník. Stejně tak to, že je dítě v „péči“ vlastního rodiče ještě a priori neznamená, že daný rodič na něj pozitivně působí. I rodič se musí hodně přemáhat a snažit, aby dítěti neškodil. Lékaři, aby se udrželi při zdravém rozumu, si připomínají Hippokratovu zásadu: „Primum non noceo! Především neškodím!“ Pacientovi pomoci nemusejí, ale neměli by mu uškodit. Tato zásada by měla být svatá i rodičům. Každý rodič by si měl předem ujasnit, zda skutečně bude jeho maličkost dítěti po rozvodu ku prospěchu. Ano, je strašné během pár měsíců přijít o domov, ženu i děti a nakonec si uvědomit, že dětem za dané situace mohu nabídnout jen válku na zemi a že tedy je pro ně lepší, když mě pár let neuvidí. Ale rozvody skutečně jsou jatka a mrzačí lidi.
Nedá se dopředu říci, která forma porozvodového uspořádání bude pro děti nejméně traumatizující. Jen jedno víme od dob Freuda - dítě nesmí být nuceno do volby, kdy si vybere, na čí straně bude. To v praxi znamená, že rodiče, chtějí-li se držet Hippokrata a neškodit dítěti, tak nesmějí před ním projevovat svou bolest a averzi vůči druhému partnerovi. To je nadlidský výkon, ale jsou rodiče, kteří to dokážou. Pozná se to podle toho, že jsou schopni dítě předávat s překryvem, tedy během půl hodinového setkání obou rodičů a dítěte. Egoismus rodičů opět vyvstane v celé nahotě, když si uvědomíme, že kvůli pár tisícům jsou schopni v práci hrát jakékoli komedie a stýkat se s lidmi, kteří jsou jim krajně nesympatičtí, ale kvůli dítěti nejsou ochotni se přemáhat byť ty dvě půlhodiny týdně. Místo toho si přehazují dítě jako horkou bramboru a posílají ho výtahem dolu, jen aby se nemuseli s bývalým partnerem potkat.
Bohužel rozchody jsou tak zátěžové období, že v nich většinou vítězí to horší, co v lidech je. Pokud nechceme, aby to horší zdeformovalo i děti při střídavé výchově, musí rodiče prokazovat před soudem či OSPODem, že jsou schopni onu šílenou bolest z rozchodů unést a dohodnout se na výchově dětí. To se pak projeví tím, že jsou schopni si dítě předávat s překryvem a že jsou schopni se i společně dohodnout na střídavé výchově. Tedy vcelku jednoduchým indikátorem, že rodiče jsou vhodní pro střídavou výchovu, je fakt, že nepotřebují k této své dohodě úřady a soudy. Jinými slovy soudně můžeme prosadit pouze to střídání. Jestli to bude výchova, záleží jen na rodičích. Úloha úřadů spočívá v tom nedovolit, aby vznikalo střídání bez společné výchovy.
privátní dětská psycholožka:
Obecně jsem pro střídavou výchovu dětí po rozchodu jejich rodičů. Prvním úkolem rodičů před jejich definitivním rozchodem by ovšem měla být jejich opravdová snaha o nápravu partnerství. Pokud partnerství není možné z jakéhokoliv důvodu zachovat, je střídavá výchova dítěte nebo dětí vhodná především z toho důvodu, že oba rodiče mohou dál dítěti předávat otcovský i mateřský model. Z otců se nestávají „víkendoví“ rodiče, kteří neznají náročné ranní vstávání dítěte do školy, jeho problémy se spolužáky, jeho nekonečné učení se matematiky nebo přírodopisu a podobně. A z matek nejsou neklidné ženy, které musí zvládat veškerou každodenní práci s dítětem.
Střídavá výchova by měla být rozhodnutím obou rodičů a měla by být uzavřena po jejich vzájemné dohodě. Ze své poradenské praxe mám tu zkušenost, že pokud se střídavou výchovou jeden rodič nesouhlasí, pak to není pro dítě dobré. Dítě bývá častokrát svědkem různých poznámek a konfrontačního chování rodičů, což do jeho života vnáší pochybnosti a nejistotu.
Souhlasím s tím, že pro dítě je důležité navštěvování jedné mateřské nebo základní školy a zároveň co nejvíce podobný výchovný princip v rodinách obou rodičů. Jsem také zastáncem toho, aby si rodiče jakýmkoliv způsobem předávali informace o životě dítěte a jeho dalším týdnu, aby druhý rodič věděl, na co má navázat a co jej čeká. Ze začátku je přitom mnohdy dostačující e-mailová komunikace. Jeden tatínek přišel v poradně s nápadem vytvořit se synem „zážitkový“ sešit, který si dítě nosí vždy z jednoho prostředí do druhého. V průběhu pobytu u táty si tam lepí vše, co s ním prožije (lístky z divadla, z vlaku, obrázek z výletu …), aby to pak ukázal mamince. Když je u matky, lepí si nebo kreslí zase zážitky u ní a pak o nich vypráví u táty.
Setkávám se i s kolegy, kteří jsou proti střídavé výchově. Argumentují často tím, že dítě nemá stabilní místo, kde může vyrůstat, svoji postel, svůj domov… Vnímám to tak, že pro některé dítě může být tento styl výchovy skutečně náročný. Podle mojí zkušenosti je ale vždy vhodné ho zkusit, pokud se na tom rodiče dohodnou a dítě souhlasí.
Domnívám se, že pro další vývoj dítěte je důležitější vytváření vztahu s oběma rodiči než potřeba jednoho prostředí, kde dítě žije. Domov dítěti vytváří „jeho“ lidé.
Rozvod rodičů představuje velmi nepříznivý zásah do života dítěte. Rozhodování o porozvodovém uspořádání péče o dítě je tak vždy pouze volbou co nejmenšího zla pro dítě. Dobře fungující střídavá výchova může být tím řešením, které je pro dítě nejméně bolestné. Ovšem pouze za předpokladu, že jsou rodiče schopni potlačit veškeré negativní emoce a zášť, které k sobě cítí, a na bezproblémovém fungování střídavé výchovy trvale spolupracovat.
Pokud jsou oba natolik vyzrálými osobnostmi, že to dokážou, je velmi pravděpodobné, že to zvládne i dítě a jeho další vývoj bude rozvodem narušen jen málo. Většina manželství se ale rozpadá právě proto, že spolu rodiče nejsou schopni v klidu a konstruktivně komunikovat. Jestliže se jejich rozbroje a konflikty přenášejí do střídavé výchovy, není systém funkční, dítě jím trpí a nepředstavuje pro něj žádný přínos. Střídavou výchovu proto není možné plošně doporučit všem rozvedeným rodičům.
Text vznikl ve spolupráci s PhDr. Mgr. Jeronýmem Klimešem, Ph.D., klinickým psychologem spolupracujícím s Orgánem sociálně-právní ochrany dětí Praha 12, a PhDr. Ilonou Špaňhelovou, privátní dětskou psycholožkou.
