email petr59501@seznam.cz telefon: +420 723 688 944
Bylinky pro zdraví Všichni máme nějakou představu o tom, jak vznikla moderní lékařská věda. Víme, že medicína se vyvíjela do svého současného stavu po tisíce let stejně jako matematika či astronomie. Ale někdy zapomínáme, že nechirurgická medicína byla téměř vždy postavena na užívání léčivých rostlin. V mnoha částech světa hraje rostlinná medicína dodnes hlavní roli při léčení. Dokonce i ve Spojených státech a v západní Evropě je 25 % všech komerčně vyráběných léků na bázi rostlinných složek. Léčivé rostliny tvoří převládající zdroj přírodních léčiv, a proto už téměř od nepaměti slouží jako nejdostupnější prostředek proti mnohým nemocem. Lidové léčitelství se postupně vytvářelo z náhodných a empirických zkušeností celých generací a současné výzkumy léčivých rostlin potvrzují, že naší předkové správně poznávali léčivé účinky velkého množství rostlin. Síla bylin Využití léčivé síly bylin je možnost, jak se vyhnout nezbytnosti používat léky chemické, které mají více či méně škodlivé vedlejší účinky, často nebezpečné trvalé následky. Je nutné mít na paměti, že léčba bylinami je sice mírná, nenásilná, velice účinná, ale také dlouhodobá. Není to jen pití čaje, ale i používání mastí, zábalů, koupelí, užívání tinktur (extraktů z bylin). K nejmodernějšímu způsobu využití síly bylin je metoda homeopatie. Uvedené rady a popisy jsou shrnutím zkušeností lidových léčitelů, lékařů a bylinářů - je čerpáno z "Herbáře léčivých rostlin" (Janča, Zentrich), z děl "Byliny v prevenci" (Zentrich), "Naše rostliny v lékařství" (Korbelář, Endris, Krejča), "Bylinářská poradna" (Zentrich), "Zelená lékárna" (Rubcov, Beneš), "Léčivé rostliny třetího tisíciletí" (Valíček, Kokoška, Holubová), "Vilcacora léčí rakovinu" (Rybiňski, Warszewski), "Rady bylináře Pavla" (Váňa), "Nová kniha o zeleném čaji" (Oppliger) a z celé řady dalších zdrojů, včetně časopisů "Meduňka" a "Regenerace". Historie bylinkářství Svými kořeny sahá až k samému základu lidské existence. Jako strom s větvemi, představujícími světové civilizace, jsou i jednotlivá odvětví bylinkářství odrazem kultur, v nichž vznikla. Mnoho nejranějších užití léčivých bylin bylo pravděpodobně výsledkem systému "pokus a omyl" - kmenoví léčitelé či šamani používali rozmanité rostliny nazdařbůh, aby jimi léčili celou škálu zdravotních potíží. Po mnoha generacích tento postup vykrystalizoval do podoby lidových léčitelských tradic, založených jak na dostupnosti léčivých rostlin, tak na neustále se měnících potřebách lidí. Výsledkem bylo, že američtí indiáni si vytvořili své vlastní bylinkářské tradice a Číňané, Egypťané, Indové a Tibetané zase své. V hustých lesích a na rozkvetlých loukách země, jež je nyní Ruskem, si lidé z kmenů Skytů a Keltů vytvářeli své vlastní rostlinné léky z mimořádného bohatství rostlin, které tam nacházeli. Každé odvětví či tradice bylinkářství se dá rozdělit na lidové bylinkářství, předávané ústním podáním z generace na generaci, a na tradici založenou na kritičtějším bádání. Vývoj těchto tradic se měnil od jedné kultury ke druhé. V antickém údobí lékaři jako Hippokrates, Galén či Diaskorides intenzívně psali o léčivé hodnotě bylin. Když Římané dobyli většinu Evropy, přinesli si s sebou i svou lékařskou literaturu i praktické zkušenosti. Když se římská říše zhroutila a její vojska odtáhla, zůstalo nejen to špatné, ale i dobré a výtečné zkušenosti. Mezi ty dobré můžeme počítat i vzdělanost, literaturu a dovednosti z nejrůznějších úseků života, tedy i zdravotnictví. Latinská vzdělanost včetně zdravotnické se šířila po Evropě i prostřednictvím náboženských misí, především řádu benediktinů. Původní národní bylinářské tradice se postupně prolínaly s oficiální lékařskou praxí. Některé bylinářské postupy byly považovány za čarodějnictví. Ve středověku docházelo ke zneužívání některých psychotropních drog, což vedlo k "honům na čarodějnice" a byly často postiženy i nevinné bylinářky. Zvyšoval se počet erudovaných lékařů, kteří se stali nositeli zdravotnické osvěty i léčebné praxe a bylinářství postupně ztrácelo své opodstatnění. Rozvoj a aplikaci léčivých rostlin až do 16. století silně ovlivňovaly poznatky starých, převážně východních kultur Orientu (Čína, Indie, Mezopotámie a Egypt). Řekové, kteří měli nejbližší styky s těmito národy, výrazně přispěli k vývoji léčitelství. Přestože léčení prováděli převážně knězi – už v Řecku se lékařství osamostatnilo a vedle lékařů vznikli specializovaní odborníci, tzv. rhizotomoi, kteří lékařům dodávali drogy. Na přelomu prvního tisíciletí, obohatili evropské lékařství zejména Arabové. Nejznámější a nejpoužívanější byla kniha Al-Kánún fi ttibb (Kánon medicíny/Canon Medicinae) od perského učence, filozofa, politika, básníka, přírodovědce a lékaře Avicenny. Avicenna je považován za „otce moderní medicíny“ a za jednu z nejvýznamnějších postav arabské středověké filosofie Ve středověku se poznatky o léčivých rostlinách shromažďovaly do herbářů. První český herbář vydal Jan Černý (v roce 1514), ale ve větší známost se dostal až "Herbář neboli bylinář" Pietra Andrea Mattioliho (osobní lékař císaře Rudolfa II.) vydaný v Praze roku 1562 Příprava bylinkových čajů Příprava čajů z bylinek závisí na několika činitelích: na tom, jestli se účinné složky z té které léčivé rostliny rozpouštějí lépe ve studené nebo v horké vodě, dále na typu a charakteru rostliny a konečně na zdravotních potížích, proti kterým se má daná bylina užívat. A může to také záviset i na osobním vkusu a chuti pacienta. Obvykle se doporučuje 1 čajová lžička čerstvých bylinek na 1 šálek vody. Podobný poměr se doporučuje při použití sušených, drcených bylinek. Většina bylinářů používá sušené bylinky. Obecně platí, že sušené bylinky se drtí těsně před použitím a jejich množství se měří v drceném stavu. Nálev (infusum) Téměř všechny rostliny se vylouhovávají vroucí vodou, protože jejich účinné složky jsou rozpustné ve vodě. Nálevy se připravují tak, že přelijeme vařící vodu přes čerstvé či sušené bylinky nasypané do hrnku a necháme stát po určitou dobu, aby se dostatečně vždy pod pokličkou vylouhovaly. Většinou stačí patnáct minut. Většina nálevů se užívá hned poté, jakmile vychladnou natolik, aby se daly pít. Pokud chcete nálev uchovat ještě k dalšímu použití, proceďte tekutinu do termoláhve, uzavřete ji a uchovejte v chladničce, nanejvýš však dva dny. Studený výluh (macerát) Bylinky, jejichž léčivé látky by se horkem zničily, např. slizy, vyluhujeme v chladné vodě. Odvar (decoctum) Odvary se vyrábějí krátkým povařením čerstvých či sušených bylinek ve vodě, aby se z nich uvolnily činné látky. Tato metoda se často používá u stonků, kořenů nebo kůry plodů. Když připravujeme odvar, drogu obvykle nejdříve nadrobno nasekáme nebo rozdrtíme, pak dáme do studené vody a povaříme. Většinu bylin vaříme 10-15 minut. Vývar scedíme a necháme vychladnout. Nálevy nebo odvary pijeme jako čaj, ale dají se rovněž použít na obklady. V takovém případě namočíme do výluhu nebo odvaru čistou látku, vyždímáme a přiložíme asi na dvacet minut na postižené místo. Parní lázeň (baňa) Jednou ze zajímavých a méně známých metod přípravy vodných extraktů je ruská parní lázeň "baňa". Vyvinuli ji ruští bylinkáři a dodnes není mimo území Ruska v podstatě známá. Tato metoda je zvlášť oblíbená u zkušených bylinkářů, když potřebují připravit složité receptury. Baňa využívá páry k tomu, aby rozpustila látky obsažené hluboko v rostlině a umožňuje, aby se několik rostlin smíchalo, aniž by ztratily svou individualitu. Baňa rostliny neznehodnotí a zachovává jejich aroma. Bylinkář nejprve rozdrtí či naseká rostlinný materiál, pak ho promíchá s ostatními složkami. Obecně platí, že listy a květy by měly být nasekané na kousíčky ne větší než 6 milimetrů, stonky a kůra dokonce na třímilimetrové úlomky. Stejně malé by měly být nadrobno nasekané či rozdrcené kousíčky plodů a semen. Nadrcený či nasekaný materiál se potom vsype do hrnce z keramiky, vamého skla či nerez oceli. Mnoho bylinkářů dává přednost smaltovaným hrncům se širokým dnem a zúženým hrdlem víčkem, v němž je malý otvor. Pro přípravu jedné dávky se do hrnce obvykle dávají dvě čajové lžičky sušených bylinek a 1 šálek (1/4 litru) vody. Celkové množství směsi by mělo zabírat zhruba tři čtvrtiny objemu hrnce. Profesionální bylinkáři často užívají hrnec, který je čtyřikrát až pětkrát větší než objem směsi bylinek a vody, aby mohli připravit naráz tři až šest dávek. To, co okamžitě nespotřebují, obvykle schovají do chladničky k dalšímu použití. Bylinkář položí malý talíř dnem vzhůru na dno většího hrnce. Na něj pak postaví menší hrnec. Větší hrnec potom naplní vodou, a to tak, aby sahala zhruba do tří čtvrtin výšky menšího hrnce. Vařící voda se většinou nalévá do obou hrnců. Menší hrnec často bývá z těžšího materiálu než ten větší. Je přiklopen těžkou pokličkou nebo je poklička zatížena těžkým předmětem. Voda ve větším hrnci se vaří na mírném ohni asi 10 až 15 minut. Vypařující se vodu je zapotřebí doplňovat čerstvou. Voda v menším hrnci se také vaří, ale protože je zakrytý, nevypaří se. Po patnácti minutách varu bylinář vypne plamen a nechá vše odstát zhruba 45 minut. Menší hrnec se pak opatrně vyjme a roztok se přefiltruje. Toto je tradiční ruská metoda pro přípravu složitějších receptů. Baňa se dá používat i k přípravě vývarů, ale v takovém případě se voda vaří 30 minut i déle. Někdy se pak i do malého hrnce dolévá voda, neboť při třicetiminutovém varu se jí více vypaří. Když var skončí, bylinář nechá hrnec odstát na deset minut a pak vývar scedí. Lze si představit, že příprava zabere čas a že tento proces vyžaduje cvik. Nicméně princip bani - příprava na vodní lázni - poskytuje čaj výborné kvality. Termosková metoda Jednodušší alternativou bani je použití termosky. Při této metodě vsypeme do zhruba 1 šálku vody 1 čajovou lžičku bylin, přivedeme k varu a po několik minut vaříme. Pak vlijeme tekutinu do termosky, kterou pevně uzavřeme a necháme stát několik hodin. Nápoj se pak scedí a použije. Tinktury (tincturae) Tinktury jsou koncentrované bylinné přípravky vyrobené vyluhováním v asi 60% alkoholu po dobu dvou týdnů. Užívá se pro ně skleněná láhev s pevně doléhajícím uzávěrem, kterou je třeba uchovávat v pokojové teplotě a občas protřepat. Tinktura se před použitím přefiltruje. K výrobě většiny tinktur bylinkáři doporučují používat nejméně 40% líh. Výhodou tinktur proti odvarům a roztokům je to, že déle vydrží. Alkohol působí jako konzervační prostředek. Tinktury jsou koncentrované, proto se užívají jen po kapkách, např. 3x denně 10 - 15 kapek. Šťávy (Succi recesites) Čerstvé rostlinné šťávy se dají užívat zevně i zevnitř k odstranění celé řady zdravotních potíží. K přípravě šťávy je třeba omýt čerstvě nasbírané nadzemní části rostliny studenou a pak teplou vodou. Pak vložte byliny (či plody) do lisu na potraviny a proceďte vzniklou masu přes plátno. Lis dobře utahujte, abyste vymačkali tolik šťávy, kolik to jen jde. Smíchejte vždy 1 díl šťávy se 2 díly vody. Ohřejte až k varu a nechte mírně povařit 1 až 2 minuty. Odstavte z ohně, a než šťávu budete pít, nechte ji vychladnout. V chladničce vám v dobře uzavřené nádobě vydrží dva i tři dny. Naše najvýznamější byliny Bez černý Všeobecně známý keř nebo menší strom s drobnými žlutavě bílými květy (bezinky) a drobnými černofialovými plody. Má široké využití v léčitelství, farmacii i potravinářství. Čeleď Bezovité - Sambucaceae Latinský název Sambucucs nigra Lidové názvy Bezinky, psí bez, smradlavý bez, smradinky, kozičky, kosmatice (bezový květ) Popis Bez černý je keř nebo malý stromek s rozvětvenou korunou a bílou dření. Listy jsou lichozpeřené s dvěma až třemi páry lístků dlouhých do 20 centimetrů. Jednotlivé lístky jsou vejčité anebo podlouhlé, na vrcholku špičaté a pilovité. Květy jsou velmi drobné, žlutobílé a jsou směstnány v bohatých plochých vrcholičnatých květenstvích, lidově zvaných bezinky. Mají pětizubý kalich a nažloutlou korunu, která je složená z pěti na bázi srostlých lupenů. Tyčinek je pět s velkými žlutými prašníky. Plody jsou kulaté trojsemenné peckovičky, mající asi 6 mm v průměru. Zralé jsou černofialové až černé s purpurově červenou šťavnatou dužninou. Výskyt Bez roste hlavně na vlhčích místech nebo v půdách, kde je hladina spodní vody dostatečně vysoká. Najdeme ho na neobdělávaných pozemcích, podél plotů a budov, na rumištích, skládkách nebo jako součást křovinových porostů. Droga Květy (Flos sambuci), plody (Fructus sambuci) a listy (Folium sambuci). Výjimečně se používají kořeny a vnitřní kůra stonku. Květy sbíráme za suchého a slunečného počasí před jejich plným rozvinutím (květen–červen). Hned se suší ve stínu nebo v sušárně při teplotě do 40 °C. Usušené květy jsou žlutobílé s příjemnou vůní. Po usušení drogu prosejeme na hustém sítu, přičemž se oddělí jen květy a zůstanou ostatní stopky. Plody sbíráme až po jejich úplném dozrání (srpen–září). Suší se ve stínu nebo v sušárně při teplotě do 40 °C. Usušené plody jsou fialovočervené, vejčité a scvrknuté. Kůru sbíráme brzy na jaře, když začíná proudit míza. Suší se ve stínu nebo v sušárně při teplotě do 45 °C. Kořeny vykopáváme na podzim (říjen) nebo na jaře (duben–květen). Umyjeme je, nahrubo nařežeme a sušíme ve stínu nebo v sušárně při teplotě do 40 °C. Všechny drogy bezu se skladují na suchém a vzdušném místě. Mohou mít vlhkost 12%. Chemické složení - účinné látky Květy obsahují éterický olej, hořčiny, alkaloidy, flavonoidy, živice, eldrin, slizovité látky, třísloviny, sacharidy, cholin, vitamín C, organické kyseliny, látky s potopudným účinkem aj. Kůra obsahuje éterický olej, fytosterin, kyselinu valerovou, cholin, třísloviny, živice aj. Plody obsahují glykozid sambunigrin, vitamín C, sambucin, sambukyanin, karoten, železo, třísloviny, kyselinu jablečnou a vinnou, aminokyseliny, vitamíny ze skupiny B a jiné. Účinek a použití Květy účinkují protizánětlivě, potopudně, sekretolyticky a uvolňují hleny při zánětech dýchacích cest, prochladnutí, bronchitidě a pneumonii. Plody mají účinek povzbuzující a listy uklidňující a močopudný. Drogy se předepisují při žaludečně-střevních a jaterních onemocněních, při zánětech ledvin a močového měchýře, revmatizmu, dně. V lidovém léčitelství se užívají i při vysokém tlaku, astma (záducha, dušnost), těžkostech při močení a močení krve. Kořeny a kůra se doporučují jako uklidňující prostředky, při obezitě a vodnatelnosti, výtažek z listů při revmatizmu, hemoroidech a kožních onemocněních a plody jako povzbuzující prostředek při neuralgii. Listy a kůra jsou však poněkud jedovaté a mohou vyvolat zvracení a silné průjmy. Taktéž jsou mírně jedovaté čerstvé plody, ale sušením nebo tepelnou úpravou se tato vlastnost ztrácí. Jejich zápach však odpuzuje některé hlodavce. To byl důvod, proč byly keře černého bezu vysazovány u venkovských stavení a stodol. Květy se používají ve formě výluhu. Dvě čajové lžičky zalijeme 250 ml vařící vody. Necháme vyluhovat 15–30 minut. Přecezený výluh užíváme denně dva až tři šálky. Při nachlazení pijeme horký čaj spolu s 1–2 gramy acetazylu. Kopřiva dvoudomá Kopřiva je vytrvalá bylina rozšířena jako vytrvalý plevel téměř po celém světě. Čeleď Kopřivovité - Urticaceae Latinský název Urtica dioica Lidové názvy Žahavka, žíhavka, žihlava, prhlinka, velká kopřiva Popis Kopřiva je vytrvalá bylina se vzpřímenou, čtyřhrannou lodyhou, vysokou do 2 metrů a rozvětveným kořenem. Listy jsou tmavě zelené, vstřícné, vejčité, hrubě pilovité s malými kopinatými palisty. Květy jsou drobné, zelené vyrůstají z úžlabí horních listů. Samičí květenství jsou dlouhá a převislá se svrchním jednopouzdrovým semeníkem, samčí přímá s kratšími větvemi. Plod je vejčitá nažka. Celá rostlina je pokryta žahavými chlupy. Kopřiva kvete od června do září. Výskyt Kopřiva je rozšířena jako vytrvalý plevel téměř po celém světě. Na jejím současném rozšíření u nás má největší podíl celkové znečištění vod splachy z nadměrně hnojených polí. Kopřivu lze považovat za velice spolehlivý indikátor vyššího obsahu dusíku v půdě (stejně jako např. bez černý), případně dřívějšího zemědělského osídlení. Dnes se nejhojněji vyskytuje na loukách, pasekách, na okrajích komunikací a potoků, v lužních lesích, na mezích, rumištích, v křovinách, příkopech apod. Droga List a kořen kopřivy. Listy kopřivy sbíráme v době květu (červen-září). Kopřivu zkosíme a potom z ní sbíráme dobře rozvinuté listy, které trháme v rukavicích, anebo až zvadnou. Suší se ve stínu nebo v sušárně při teplotě do 50 °C. Kořeny vykopáváme brzy na jaře (březen) anebo na podzim (listopad). Dobře očištěné kořeny sušíme na slunci, ve stínu nebo v sušárně při teplotě do 50 °C. Vysušené listy jsou na líci tmavě zelené, na rubu světlejší a jsou bez vůně, chuti i zápachu. Kořeny jsou světle zelené, bez vůně, chuti a zápachu. Uskladňují se na suchém a stinném místě. Chemické složení Listy kopřivy obsahují vitamíny K a B2, glykosid urcitrín, třísloviny, bílkoviny, kyselinu mravenčí, kyselinu askorbovou, kyselinu pantotenovou, karotenoidy, histamin, karoten, chlorofyl (3 %), xantofyl. Účinek a použití Droga působí hemostipticky (zastavuje krvácení) pří krvácení z dělohy nebo hemoroidů, při chronických varikózních vředech (vnější použití), při krvácení z nosu, vykašlávání krve, při dlouhotrvající a silné menstruaci. Zvyšuje tonus (napětí) dělohy, střev a cév a účinkuje blahodárně při zácpě, arterioskleróze, trávicích těžkostech, žaludečních a střevních bolestech. Zlepšuje základní látkovou výměnu a má dobrý účinek při cukrovce, žloutence, onemocněních jater a žlučníku, při poruchách menstruačního cyklu, klimakteriu, snížené laktaci a akné. Vysoký obsah vitamínů, hemoglobinu a erytrocytů (červených krvinek) zvyšuje účinnost drogy při anemiích (chudokrevnosti) a hypovitaminózách. Kromě toho má droga antirevmatický účinek při bolestech kloubů. Stimuluje dýchání při astmatu. Odvar z kopřivy zlepšuje činnost srdečního svalu, stimuluje granulaci a epitelizaci ran, zrychluje srážení krve. V lidovém léčitelství se revmatizmus léčí „šleháním“ čerstvou kopřivou. Listy a kořeny se používají proti šedivění a vypadávání vlasů ve formě odvaru (vnitřní použití) anebo odvaru ve směsi s octem (vnější použití) na umývání a masírování. Listy a kořeny vyluhované v olivovém oleji se používají na léčbu ran a popálenin. Lípa malolistá a velkolistá Lípy jsou stromy vysoké 20-30 metrů s košatou korunou. Oba druhy se běžně kříží. Lípy rostou v přírodě na mírně vlhkých půdách, ve smíšených listnatých lesích, mohou růst i kolem cest anebo na kamenitých stráních jako křovinné porosty. Čeleď Lípovité - Tiliaceae Latinský název Tilia cordata a Tilia platyphyllos Popis Lípy jsou stromy vysoké 20-30 metrů s košatou korunou. Listy jsou střídavé, na dlouhých stopkách, nepravidelně srdcovité, na okraji jemně zubaté až pilovité. Listy lípy malolisté jsou na líci tmavě zelené a na rubu namodrale zelené se žlutočervenými chloupky. Listy lípy velkolisté mají na rubu bělavé chloupky. Květy jsou uspořádané do vidlic. Jejich stopka je asi do poloviny srostlá s velkým kožovitým, lysým podpůrným listenem žlutozelené barvy. Květní vidlice malolisté lípy se skládají obvykle z 5-7 květů a velkolisté lípy z 2-6 květů. Květy malolisté lípy jsou nažloutle bílé a velkolisté světle žluté. Kalich obou druhů je pětipočetný, koruna není srostlá. Plod je tvrdá nažka, klíčící až druhým rokem a rozšiřovaná větrem s celým plodenstvím. Lípa malolistá kvete v červnu a červenci před lípou velkolistou. Výskyt Oba druhy se běžně kříží, takže jednoznačné určení druhu je často nemožné, zejména v novějších výsadbách. Důležité ovšem je odlišit tyto křížence, někdy hromadně označované jako lípa evropská nebo obecná, od jiných, dnes velice často vysazovaných druhů. Lípy rostou v přírodě na mírně vlhkých půdách, ve smíšených listnatých lesích, mohou růst i kolem cest anebo na kamenitých stráních jako křovinné porosty. Lípy se mohou vysazovat i jako parkové stromy, případně do alejí. Droga Květ lípy. Lipové květy sbíráme s listenem nebo bez v době květu (červen-červenec). Nejdřív kvete lípa malolistá. Při sběru je třeba dávat pozor, aby se květy nepomačkaly a neposlepovaly, protože se mohou zapařit a při sušení pak ztmavnout. Suší se ve stínu nebo v sušárně při teplotě do 45 °C. Droga je vysušená, když se při ohnutí lámou květní stopky. Po vysušení se droga musí chránit před přímým slunečním světlem, v opačném případě zbělá. Suché květy jsou světle žluté se žlutozeleným listenem, příjemně voní a mají sladce hořkou chuť. Droga se uskladňuje na stinném, vzdušném a suchém místě a může mít vlhkost maximálně 13 %. Nesmí obsahovat příměsi jiných druhů lip, které poznáme podle ochlupených listenů a výrazněji zbarvených nitek tyčinek. Chemické složení Lipový květ obsahuje éterický olej (0,04-0,1 %), kterého hlavní složkou je farnesol, slizovité látky (v listenu), třísloviny, flavonoidy, tilirozid (s potopudným účinkem), saponiny, sacharidy, vitamin C aj. Účinek a použití Hlavní účinek lipového květu je potopudný, snižuje teplotu a diureticky účinkuje při chřipce, bronchitidě, angíně, zápalu plic, zánětech ledvin a močového měchýře, uretritidě. Předepisuje se i jako protizánětlivý prostředek při zánětech dýchacích cest, funkčních onemocněních žaludku a střev. Zjištěný je i utišující a spazmolytický účinek. V lidovém léčitelství se používá na koupele při neurózách a na kloktání krku a ústní dutiny. Podběl lékařský Podběl je vytrvalá bylina hojná od nížin do hor jako plevel, zejména na hlinitých půdách, na navážkách, rumištích apod., obzvláště tam, kde je v půdě dostatek vápníku a vlhkosti. Čeleď Hvězdnicovité - Asteraceae Latinský název Tussilago farfara Lidové názvy Lopušice, podkova, koňské kopyto, babuška, úbytník, podbílek, líčko mateří, podběl obecný Popis Podběl je vytrvalá bylina s dlouhými a dužnatými plazivými oddenky, ze kterých vyrůstají pupeny dvojího typu. Z květních pupenů vyrůstají časně zjara (březen-duben) přímé šupinaté stonky, zakončené úborem zlatožlutých květů. Květní lůžko je hladké a terčovité. Při nepříznivém počasí na na noc se úbory zavírají. Plod je válcovitá nažka s chmýrem. Teprve po odkvětu vyrážejí z listových pupenů na oddenku dlouze řapíkaté listy, vytvářející řídkou listovou růžici. Listy mají dlouhé, často fialové řapíky. Čepel je srdčitá, dlanitě laločnatá, na okrajích mělce zubatá. Má až 20 cm v průměru, na líci je zelená a hladká, na rubu hustě plstnatá – až bílá. Výskyt Podběl je velmi hojný od nížin do hor jako plevel, zejména na hlinitých půdách, na navážkách, rumištích, železničních náspech, pastvinách, v příkopech, lomech apod., obzvláště tam, kde je v půdě dostatek vápníku a vlhkosti. Droga List podbělu. Droga se skládá z mladších listů rostliny, které sbíráme v červenci až v srpnu. Po očištění je sušíme půl dne slunci, potom ve stínu nebo v sušárně při teplotě do 45 °C. Vysušená droga je na líci světle zelená, na rubové straně silně plstnatá, bělavá s charakteristickou vůní a slabě hořkou chutí. Při sběru třeba dávat pozor, aby se listy podbělu nepomíchaly s jinými rostlinami. Droga se uskladňuje na stinném, vzdušném a suchém místě. Může mít vlhkost maximálně 13 %. Chemické složení Droga obsahuje slizovité látky, fytosterin, třísloviny (do 17 %), kyselinu galovou, jablečnou a vinnou, hořčiny, bílkoviny, inulin, saponin, karoten, vitamin C aj. Účinek a použití Listy podbělu účinkují hlenotvorně a sekretolyticky při zánětech horních cest dýchacích (faryngitida, laryngitida, zánět průdušnice, chronická a akutní bronchitida), při bronchiálním astmatu, silikóze (jako doplňková léčba), zápalu plic. Droga se používá i při žaludečně-střevních zánětech, nechutenství, ateroskleróze, revmatizmu a jiných onemocněních. Odvar z listů nebo obklad z čerstvé rostliny používáme při zánětech žil, při kožních onemocněních, povrchových vředech, ranách z popálenin a zánětech očí (obklady). Protože podběl obsahuje stopy pyrolizidinového alkaloidu, který působí toxicky na játra, droga se nedoporučuje na dlouhodobé užívání. Heřmánek lékařský Heřmánek je jednoletá bylina s rozvětvenou lodyhou vysokou až 0,5 metru. Vyskytuje se po celé Evropě a západní Asii na východ až do severní Indie, jako polní plevel byl již dávno zavlečen do Severní Ameriky a Austrálie. Čeleď Hvězdnicovité - Asteraceae Latinský název Chamomilla recutita Lidové názvy Kamilky, marunka, harmaníček, rumánek Popis Heřmánek je jednoletá bylina s rozvětvenou lodyhou vysokou až 0,5 metru. Listy jsou střídavě přisedlé a jejich čepel je dvakrát až třikrát zpeřeně dělená v úzké čárkovité úkrojky. Jednotlivé úbory se nacházejí na mnohočetných rozvětvených stopkách a skládají se z okrajových, bílých a jazykovitých samičích květů a vnitřních, trubkovitých, žlutých oboupohlavních květů. Květní lůžko je nejprve polokulovité, později kuželovité a uvnitř duté. Plody jsou podlouhlé hnědé nažky bez chmýru. Kvete od května do září. Výskyt Vyskytuje se po celé Evropě a západní Asii na východ až do severní Indie, jako polní plevel byl již dávno zavlečen do Severní Ameriky a Austrálie. Roste především v teplejších oblastech na loukách, polích, úhorech, podél cest a na rumištích, na sušších písčitých půdách, často pospolitě. Pěstování je celkem náročné, nedaří se mu ale ve vlhkých chladných oblastech s kyselými podmáčenými půdami. Droga Květ heřmánku. Květy sbíráme od května do září. Úbory trháme společně s krátkou částí stopky a ukládáme je do plytkých košíků. Suší se ve stínu nebo v sušárně při teplotě do 35 °C. Vysušené úbory mají bílé lístky, kalich a stopka jsou zelené. Droga příjemně voní a má slabě hořkou chuť. Uskladňuje se na stinném, suchém a vzdušném místě. Může mít max 15 % vlhkost. Chemické složení Droga obsahuje kolem 1 % silice (pěstované polyploidní formy až 3 %), která má zelenou až modrou barvu podle druhu azulénů. Silice obsahuje větší množství parafínu a seskviterpénu (okolo 10 %), kyselinu kaprilovou, nonilovou a izovalerovou. Hlavními složkami jsou bisabolol a jeho kyslíkové deriváty farnezén a chamazulén. Dále ještě droga obsahuje kumaríny, flavonové glykozidy, slizovité látky, kyselinu nikotinovou, stearovou a citronovou, karoten, vitamín C a hořčiny. Účinek a použití Bohaté složení drogy a také silice je předpokladem širokého účinku a použití drogy. Silice heřmánku má má protizánětlivý a zklidňující účinek při chorobách trávicího ústrojí, kolikách žaludku a střev, gastritidě, kolitidě, meteorizmu, stomatitidě, gingivitidě, při zánětech dýchacích cest, tonzilitidě, faryngitidě a laryngitidě (inhalace výparů silice). Zevně se používá na obklady při zánětech sliznice očí, zánětech dělohy a konečníku, při hemoroidech. Dobré výsledky se dosahují i při ledvinných kamenech a při zánětech ledvin a močového měchýře. Silice zvyšuje počet srdečních stahů a rozšiřuje mozkové cévy. Glykozidy zvyšují vylučování žaludečních a střevních šťáv, žluči a zlepšují chuť do jídla. Flavonoidy a kumaríny mají mírný spazmolyitický účinek. Chamazulén má výrazný protialergický účinek (při astmatu) a lokální anestetický účinek. Také podporuje látkovou výměnu v organizmu. Při vaření se rozkládá, proto se droga používá ve formě záparu nebo studeného výtažku. Zápar z úborů heřmánku zlepšuje a zrychluje regeneraci tkání, proto se používá při špatně se hojících ranách (ve formě obkladů). Heřmánek nachází uplatnění také jako prostředek podporující pocení, při léčení bronchiálního astmatu, revmatizmu, neuralgických bolestech, při alergické gastritidě, vředech a kolikách, nervovém podráždění, epilepsii, při bolestech hlavy, mokrých ekzémech, popáleninách od RTG paprsků, otocích, povrchových vředech, bolestivé menstruaci, děložním krvácení, pocení noh aj. Šalvěj lékařská Šalvěj je vytrvalý polokeř. Šalvěj se pěstuje na teplých slunných místech, nejlépe na vápencových půdách. Čeleď Hluchavkovité - Lamiaceae Latinský název Salvia officinalis Lidové názvy Babské ucho, koníčky, smrtky Popis Šalvěj je vytrvalý polokeř s rozvětvenými, naspodu zdřevnatělými a v horní části bylinnými, čtyřhrannými a chlupatými lodyhami. Dosahuje výšky do 1 metru. Listy jsou vstřícné, podlouhlé nebo kopinaté, vespod zúžené, tupě zubaté s dvěma malými palisty a se síťovitou žilnatinou. Mladší listy jsou šedě plstnaté, straší jsou zelené. Květy jsou velké, modrofialové s 30 mm korunou, 6-12 květů se nachází na vrcholu stonku. Kalich je trubkovitě zvonkovitý, dvojpyský. Horní pysk koruny je téměř rovný, dolní je trojdílný. Tyčinky jsou 2. Plod tvoří 4 tvrdky, které se při dozrání rozpadají. Celá rostlina specificky voní a kvete od června do července. Výskyt Šalvěj se pěstuje na teplých slunných místech, nejlépe na vápencových půdách. Pěstuje se v různých formách a množí se buď ze semen vysetých časně zjara (březen) do pařeniště, kde se předpěstují semenáčky, které se později přesazují, nebo dělením trsů či řízků, které dobře zakořeňují. Droga List šalvěje. Listy sbíráme před rozkvětem květů. Suší se ve stínu nebo v sušárně při teplotě do 40 °C: Pokud se listy používají pro získání silice, sbíráme je v době plného květu (červen-červenec). Nejvyšší množství silice obsahují dvou až šestileté rostliny. Droga je světle zelená, příjemně voní a je štiplavě hořká. Uskladňuje se na stinném, vzdušném a suchém místě. Chemické složení Listy obsahují silice (1-2,5 %), saponiny, třísloviny – katechin (3-8 %), glykosidy, hořčiny, živičnaté látky (5-6 %), vosky, aminokyseliny, vitamin C, karoten, fytoncidy, terpeny aj. Účinek a použití Droga a přípravky z ní zeslabují vylučovací funkce – snižují exkreci (vylučování) potních žláz a používají se při nočním pocení nemocných s tuberkulózou, jako i při pocení způsobeném vegetativními poruchami a klimakteriem. Snižují též laktaci kojících matek. Působí protizánětlivě při akutních a chronických onemocněních trávicího traktu (kolitida, gastritida, vředy nadýmání, průjem), žlučových cest a jater, přim ledvinných a močových kamenech. Šalvěj lékařská se používá jako kloktadlo při angíně a zánětech ústní dutiny, při bronchitidě ve formě inhalací silice ze šťávy šalvěje lékařské, při vykašlávání krve, při hemoroidech, dlouhotrvající menstruaci a ve formě obkladů při špatně se hojících ranách a ekzémech. Jitrocel kopinatý Jitrocel kopinatý je vytrvalá bylina, která vytváří přízemní růžici dlouze kopinatých listů se souběžnou žilnatinou, jejichž téměř lysá čepel se zužuje v dlouhý řapík. Čeleď Jitrocelovité - Plantaginaceae Latinský název Plantago lanceolata Lidové názvy Myší ouško, ranocel, celník hojílek, volský jazyk Popis Jitrocel kopinatý je vytrvalá bylina, která vytváří přízemní růžici dlouze kopinatých listů se souběžnou žilnatinou, jejichž téměř lysá čepel se zužuje v dlouhý řapík. Z listové růžice vyrůstá několik stvolů, které jsou 10 až 30 cm vysoké a nesou krátký vejčitý až krátce válcovitý klas s drobnými květy. Z drobné čtyřcípé hnědavé koruny vyčnívají čtyři nápadné tyčinky s dlouhými bělavými nitkami a žlutými prašníky. Plod je vejčitá tobolka obsahující dvě velká leskle hnědá semena. Jitrocel kvete od května do září. Droga Listy jitrocele. Listy sbíráme od května nebo června do konce srpna. Květní stvoly je nutno ihned odstranit, neboť při pozdějším čištění by se suchá droga drolila. Jitrocelový list je velice náročný na správné sušení. Pomačkané, za vlhka sbírané nebo zapařené listy rychle černají a jako droga jsou bezcenné. Suší se v tenkých vrstvách do 5 cm, nejprve je možno listy opatrně předsušit na slunci, pak se dosouší ve stínu na vzdušném místě. Při umělém sušení nemá teplota překročit 40 °C. Správně usušené listy jsou lámavé, olivově až hnědavě zelené. Jsou téměř bez pachu a mají mírně hořkou až svíravou chuť. Kvalitu drogy snižuje příměs zhnědlých listů a květních stvolů. Nesmí také obsahovat listy ostatních druhů jitrocele. Jitrocel patří mezi nejchoulostivější drogy vůbec: při manipulaci nebo nevhodném skladování se snadno drobí (je proto nutno sušit bez obracení!), snadno vlhne, plesniví a černá. Chemické složení Droga obsahuje až 2 % glykosidu aukubinu, který má tlumivý účinek na centrální nervovou soustavu, dále množství slizu, enzymy, třísloviny, vitamín C, hořčiny a z anorganických látek zejména kyselinu křemičitou a draselné soli. Účinek a použití Jitrocel patří stále mezi nejznámější léčivé byliny. Používá se zejména jako prostředek usnadňující odkašlávání při chronických zánětech průdušek, astmatu a dalších chorobách dýchacích cest, někdy i při trávicích poruchách spojených se zácpou. Zevně se v lidové praxi používá někdy na obklady při ekzémech , spáleninách, zanícených a špatně se hojících ranách i ve formě čerstvě vymačkané šťávy. Nedoporučuje se však, protože je možná druhotná infekce. Divizna velkokvětá Divizna velkokvětá je dvouletá bylina. Z několika druhů divizen rostoucích na našem území jsou léčivé pouze dva druhy s velkými květy - divizna velkokvětá a divizna sápovitá. Oba druhy jsou rozšířeny ve střední a jižní Evropě a zasahují až do Přední Asie. Čeleď Krtičníkovité - Scrophulariaceae Latinský název Verbascum densiflorum Lidové názvy Svícen, Petrova hůl, svíce královská, psí ocas, kruželice Popis Z několika druhů divizen rostoucích na našem území jsou léčivé pouze dva druhy s velkými květy - divizna velkokvětá a divizna sápovitá. Divizna velkokvětá je dvouletá bylina. První rok naroste velká růžice listů a druhý rok z růžice vyrůstá chlupatá lodyha vysoká 1 až 2 metry. Listy jsou též ochlupené, vejčité. Ve spodní části lodyhy vyrůstají přisedlé střídavé listy s kopinatou až podlouhlou čepelí, směrem vzhůru se listy zmenšují a jsou vystřídány dlouhým koncovým klasem krátce stopkatých květů, které mají v průměru 4 až 5 cm. Květy mají pěticípý kalich s téměř pravidelnou jasně žlutou korunou. Plod je tobolka s velkým počtem drobných semen. Divizna kvete od června nebo července až do září. Divizna sápovitá je předchozímu druhu velice podobná. Výskyt Oba druhy jsou rozšířeny ve střední a jižní Evropě a zasahují až do Přední Asie. Roste na písčitých a skalnatých stráních, sušších horských polích, také na okrajích cest, na loukách a pasekách. Divizna velkokvětá se často pěstuje, neboť o drogu je velký zájem. Droga Květ divizny. Květy - korunu bez kalichu sbíráme v době květu v dopoledních hodinách (květy kvetou jen velmi krátce, ráno se rozvíjejí a odpoledne už opadávají, takže je třeba sbírat jen čerstvě rozvité květy) za suchého počasí, kdy už není ranní rosa. Suší se rychle ve stínu nebo v sušárně při teplotě do 55 °C. Drogu můžeme začít sušit na slunci (5–6 hodin), aby květy ztratily větší část vody a potom je dosušíme v sušárně. Droga musí mít jasně zlatožlutou barvu, silnou medovou vůni a nasládle slizovitou chuť. Jakost drogy snižují ztmavlé květy a květy se zbytky kalicha. Dobře usušená droga se neprodyšně uzavírá do igelitových sáčků, menší množství nejlépe do nahřátých plechovek, které se dokonale uzavřou a přelepí leukoplastí. Chemické složení Květ divizny obsahuje saponiny, značné množství žlutého barviva krocetinu, slizovité látky, hořčiny, hesperidin, éterický olej, karoten, kumarin aj. Účinek a použití Květ divizny rozpouští bronchitický exkret a uvolňuje křeče při zánětech průdušek. Mimo to účinkuje protizánětlivě na zanícené sliznice dýchacích cest. Předepisuje se při akutní a chronické bronchitidě, spastické bronchitidě, zánětech sliznice krku (doporučuje se kloktat), při astmatu, faryngitidě, laryngitidě aj. V lidovém léčitelství se doporučuje obklad z čerstvých diviznových listů na otoky, povrchové vředy, hemoroidy aj. Suché květy se používají ve formě záparu. Kontryhel obecný Kontryhel obecný je souborný název pro několik desítek velmi podobných a systematicky často i problematických druhů. Vyskytuje se téměř v celé Evropě, v mírné a severní Asii a ve východní části Severní Ameriky. Čeleď Růžovité - Rosaceae Latinský název Alchemilla vulgaris Lidové názvy Husí nožka, alchemilka, rosička Popis Kontryhel obecný je souborný název pro několik desítek velmi podobných a systematicky často i problematických druhů, z nichž nejběžnější je kontryhel žlutozelený – Alchemilla xantochlora. Je to vytrvalá bylina s ochlupeným a rozvětveným oddenkem, který dosahuje výšky až 0,30 metrů. Spodní listy jsou dlaňovitě devítilaločné s dlouhými řapíky, horní listy jsou na krátkém řapíku anebo přisedlé. Květy jsou žlutozelené, drobné, se čtyřmi tyčinkami a nacházejí se na vrcholu stonku v malých, okolíkům podobných soukvětích. Plod je nažka zavřená v květním lůžku. Kontryhel kvete vytrvale od května do září. Výskyt Vyskytuje se téměř v celé Evropě, v mírné a severní Asii a ve východní části Severní Ameriky. Na jih zasahuje až na Kavkaz a do Himalájí, na severu do Grónska. U nás je velmi hojně rozšířena od nížin do hor na vlhkých loukách, prameništích, podél potoků a řek, ve vlhkých lesích a všude tam, kde je vlhké prostředí. Droga Nať a kořen kontryhele. Celou rostlinu i s kořeny sbíráme v době květu (květen-září). Suší se ve stínu nebo v sušárně při teplotě do 45 °C. Vysušená droga má hořce štiplavou chuť a nevoní. Stonek je zelený a kořeny tmavě hnědé. Uskladňuje se na stinném, suchém a vzdušném místě. Chemické složení Droga obsahuje 6-8 % tříslovin, kyselinu salicylovou, flavonoidy, hořčiny, vitamín C, sliz, škrob a některé neprozkoumané látky. Účinek a použití Účinek drogy je především adstringentní (stahující) a hemostiptický (zastavující krvácení). Předepisuje se při onemocněních ženských pohlavních orgánů – silná menstruace a zhoršená funkce vaječníků, zánětlivá onemocnění pochvy, výtok a při hemoroidech. Droga má i mírný spazmolytický a močopudný účinek při onemocněních trávicích orgánů, žlučníkové dyskinéze, písku v ledvinách a žlučníku. Zevně se používá ve formě obkladů na špatně se hojící rány, vředy a při revmatizmu. Odvar kontryhelu se používá při rýmě a krvácení z nosu. Lidové léčitelství doporučuje drogu na otoky, při bolestech hlavy, hnisavých zánětech aj. Mateřídouška obecná Mateřídouška je vytrvalá bylina, rozšířená od nížin do hor na mezích, paloucích, travnatých stráních a ve světlých lesích. Čeleď Hluchavkovité - Lamiaceae Latinský název Thymus serpyllum Lidové názvy Douška mateří, mateřinka, chodec, vonný tým Popis Mateřídouška je vytrvalá bylina s poléhavou nebo vystoupavou lodyhou, ze které vyrůstá několik stojatých nebo plazivých, holých i ochlupených výhonků. Listy jsou vstřícné, široce vejčité, na vrcholcích zakulacené, krátce řapíkaté. Listová čepel je dlouhá 5-15 mm a široká 7 mm, bez podvinutého okraje (na rozdíl od tymiánu). Květy vyrůstají v hroznech na vrcholcích lodyh. Kalich je zelený, někdy načervenalý, s dvěma krátkými zuby horního pysku a dvěma dlouhými zuby dolního pysku. Koruna je světle růžová nebo červená, nevýrazně dvoupyská. Tyčinky jsou čtyři. Plod jsou čtyři vejčité tvrdky. Kvete od května do září. Výskyt Nejhojnější z našich druhů je mateřídouška polejovitá, rozšířená od nížin do hor na mezích, paloucích, travnatých stráních a ve světlých lesích. Ostatní druhy dávají většinou přednost suchým travnatým stráním, teplým vápencovým podkladům a stepním lokalitám. Droga Nať mateřídoušky. Nadzemní část rostliny sbíráme v době květu (květen-září), přičemž ji odřezáváme nožem nebo stříháme nůžkami. Sušíme ve stínu nebo v sušárně při teplotě do 35 °C. Vysušená droga má světle hnědé stonky. Kalich i listy jsou zelené, květy jsou růžovo červené nebo fialové s příjemnou vůní a slabě hořkou chutí. Drogu uskladňujeme na suchém, vzdušném a stinném místě. Droga může mít vlhkost maximálně 13 %. Chemické složení Droga obsahuje 0,15-1 % silice, linalol, hořčiny, třísloviny, falvonoidy, luteolin, minerální soli, živici aj. Účinek a použití Droga účinkuje sekretolyticky při katarech horních dýchacích cest, chronické bronchitidě, chřipce, bronchopneumonii, bronchiálním astmatu, zápale plic s vylučováním slizovitého exkretu. Účinkuje tišivě při suchém a spastickém kašli, při černém kašli a spastické bronchitidě. Předepisuje se i jako nervy utišující a spazmolytický prostředek při žaludečních a střevních onemocněních, hlavně nervového původu – chronické gastritidě, vředech, spastické kolitidě, nadýmání, bolestech hlavy, neurastenii, neuritidě aj. Používá se také na aromatické koupele a obklady, jako dráždící a analgetický prostředek při onemocnění kloubů, svalů a periferních nervů. V lidovém léčitelství se mateřídouška doporučuje i při dvanácterníkových vředech, nechutenství, střevních potížích, nespavosti, chudokrevnosti, revmatizmu, nervových a kožních onemocněních, na kloktání při zánětech ústní dutiny a krku. Třezalka tečkovaná Třezalka je vytrvalá bylina. Třezalka roste na suchých i mokrých místech, zejména v řídkých hájích, pasekách, na okrajích cest a polí, v křovinách a travnatých místech. Čeleď Třezalkovité - Hypericaceae Latinský název Hypericum perforatum Lidové názvy Krevníček, svatojanská bylina, bylina sv. Jana, prostřelenec, čarovník Popis Třezalka je vytrvalá bylina se vzpřímenou, v horní části silně rozvětvenou, oblou, načervenalou lodyhou vysokou 0,50-0,60 metrů. Listy jsou vstřícné, přisedlé, vejčité až podlouhlé, s celokrajnou lysou čepelí, dlouhé 1-3 cm. Při pohledu proti světlu vypadají tečkované, což zapříčiňují žlázky se silicí obsahující červené barvivo hypericin. Květy vytvářejí na vrcholcích lodyh vrcholíková soukvětí. Kalich je složený z pěti podlouhlých lístků. Květ má pět volných, žlutých lupínků. Plod je vejčitá tobolka složená ze tří pouzder. Rostlina kvete v létě (červen-srpen). Výskyt Třezalka roste na suchých i mokrých místech, zejména v řídkých hájích, pasekách, na okrajích cest a polí, v křovinách a travnatých místech. Droga Nať třezalky. Nadzemní část rostliny sbíráme v době květu (červen-srpen). Odřezáváme horní části stonků, a to 20 cm od vrcholu. Nať vážeme do svazků a sušíme ve stínu nebo v sušárně při teplotě do 45 °C. Vysušená nať je zelená, květy jsou žluté. Nať má živicovou vůni a je nahořklá. Droga může mít vlhkost maximálně 12 %. Chemické složení Třezalka obsahuje hypericin a pseudohypericin, třísloviny (do 10 %), flavonové glykosidy, nazelenalou živici, kyselinu askorbovou, živice, hodně karotenu a stopy kyseliny nikotinové. Účinek a použití Protizánětlivý a spazmolytický (protikřečový) účinek třezalky vyvolávají zejména flavonové glykosidy, které zklidňují sliznici úst, žaludku a střev, účinkují při hyperaciditě, gastritidě a žaludečních vředech. Třezalka tonizuje (posilňuje) nervovou soustavu při neurózních, depresivních stavech a stísněnosti, při psychovegetativních syndromech, strachové neuróze a nespavosti. Antimikrobiální účinek drogy je vyvolaný obsahem fytoncidů, které jsou aktovní ve vztahu s bakteriemi. Droga se používá zevně ve formě olejového výtažku při léčení vředů a špatně se hojících ran. Předepisuje se také při žlučových a ledvinných kamenech, onemocněních jater, při popáleninách, při zánětu sedacího nervu i jako diuretický prostředek. Dub letní a zimní Duby jsou mohutné, až 40 m vysoké stromy, které byly pro svou velikost, dlouhověkost a mnohostranný užitek uctívány už od nepaměti. Již ve starověku byla kůra, listy i duběnky používány k léčebným účelům. Čeleď Bukovité - Fagaceae Latinský název Quercus robur a Quercus petraea Lidové názvy Křemelák neboli letňák a drnák neboli zimák Popis Duby jsou mohutné, až 40 metrů vysoké stromy, které byly pro svou velikost, dlouhověkost a mnohostranný užitek uctívány už od nepaměti. Žaludy představovaly důležitou složku potravy nejen zvěře, ale i praobyvatel Evropy a již ve starověku byla kůra, listy i duběnky používány k léčebným účelům. Dub letní neboli křemelák je rozložitý strom s nepravidelnou korunou a křivolakými větvemi. Mladá borka je stříbřitě šedá až nahnědlá, lesklá, později silně rozpukaná a brázditá, hnědo až černošedá. Krátce řapíkaté listy jsou tuhé, kožovité a u řapíku vykrojené nebo uťaté. Květy jsou jednodomé, samičí jsou po dvou až po pěti na dlouhých stopkách v paždí listů. Mají červené blizny. Samčí květy tvoří až 4 cm dlouhé převislé jehnědy, které se rozvíjejí současně s listy. Pyl je přenášen větrem. Kvete od května do června. Plody „žaludy” jsou velké jednosemenné nažky, usazené spodní částí ve zdřevnatělých šupinovitých číškách po několika na dlouhých stopkách. Dub zimní neboli drnák se od dubu letního liší štíhlejší korunou s téměř rovnými větvemi, listovou čepelí klínovitě zúženou k dlouhému řapíku a kratšími přisedlými žaludy. Kvete v květnu. Výskyt Vyskytuje se téměř v celé Evropě s vyjímkou nejjižnějších a nejsevernějších oblastí. U nás je rozšířen od nížin do podhůří v původních doubravách i smíšených porostech. Dává přednost kyselým půdám, často roste i na skalách. Pěstuje se pro tvrdé kvalitní dřevo. Droga Kůra dubu. Nejlépe se strhává z poražených stromů na jaře (březen–duben) před vyrašením listů. Sbírá se pouze mladá a hladká kůra z maximálně 15 cm silných větví nebo kmenů, které se suší do 50 °C. Droga je tvořena nanejvýš 6 mm silnými stočenými kusy kůry bez zbytků dřeva. Má slabý, po navlhčení však zřetelný tříselný pach a nahořklou, silně svíravou chuť. Chemické složení Kůra obsahuje až 20 % tříslovin, kyselinu galovou, elagovou, hořčiny a fytoncidně působící látky. Žaludy obsahují krom tříslovin i značné množství škrobu, dále cukry, bílkoviny a olej. Pražením obsah tříslovin klesá, takže žaludy jsou poživatelné. Účinek a použití Kůra se používá jako svíravý a proti krvácivý prostředek a má i protizánětlivé účinky. Dnes už se zřídka pije odvar při průjmech, žaludečních a střevních katarech. Kůra je součástí čajoviny, která se používá jako pomocný lék při hemoroidech. V lidovém léčitelství se používá odvar zevně ke koupelím při omrzlinách, otocích, hemoroidech, popáleninách a zejména proti pocení nohou. Kůra se používá ve veterinárním lékařství, je součástí medicinálního lizu a pro vysoký obsah tříslovin slouží i jako technická surovina při zpracování kůží. Také dřevo obsahuje třísloviny, takže ve vodě nehnije, pouze tmavne. Je velmi tvrdé, těžké a houževnaté a dobře se opracovává. Převzato z www.cesta bylin.cz
Léčivé rostliny tvoří převládající zdroj přírodních léčiv, a proto už téměř od nepaměti slouží jako nejdostupnější prostředek proti mnohým nemocem. Lidové léčitelství se postupně vytvářelo z náhodných a empirických zkušeností celých generací a současné výzkumy léčivých rostlin potvrzují, že naší předkové správně poznávali léčivé účinky velkého množství rostlin.
Rozvoj a aplikaci léčivých rostlin až do 16. století silně ovlivňovaly poznatky starých, převážně východních kultur Orientu (Čína, Indie, Mezopotámie a Egypt). Řekové, kteří měli nejbližší styky s těmito národy, výrazně přispěli k vývoji léčitelství. Přestože léčení prováděli převážně knězi – už v Řecku se lékařství osamostatnilo a vedle lékařů vznikli specializovaní odborníci, tzv. rhizotomoi, kteří lékařům dodávali drogy. Na přelomu prvního tisíciletí, obohatili evropské lékařství zejména Arabové. Nejznámější a nejpoužívanější byla kniha Al-Kánún fi ttibb (Kánon medicíny/Canon Medicinae) od perského učence, filozofa, politika, básníka, přírodovědce a lékaře Avicenny. Avicenna je považován za „otce moderní medicíny“ a za jednu z nejvýznamnějších postav arabské středověké filosofie Ve středověku se poznatky o léčivých rostlinách shromažďovaly do herbářů. První český herbář vydal Jan Černý (v roce 1514), ale ve větší známost se dostal až "Herbář neboli bylinář" Pietra Andrea Mattioliho (osobní lékař císaře Rudolfa II.) vydaný v Praze roku 1562
Všeobecně známý keř nebo menší strom s drobnými žlutavě bílými květy (bezinky) a drobnými černofialovými plody. Má široké využití v léčitelství, farmacii i potravinářství.
Bezovité - Sambucaceae
Sambucucs nigra
Bezinky, psí bez, smradlavý bez, smradinky, kozičky, kosmatice (bezový květ)
Bez černý je keř nebo malý stromek s rozvětvenou korunou a bílou dření. Listy jsou lichozpeřené s dvěma až třemi páry lístků dlouhých do 20 centimetrů. Jednotlivé lístky jsou vejčité anebo podlouhlé, na vrcholku špičaté a pilovité. Květy jsou velmi drobné, žlutobílé a jsou směstnány v bohatých plochých vrcholičnatých květenstvích, lidově zvaných bezinky. Mají pětizubý kalich a nažloutlou korunu, která je složená z pěti na bázi srostlých lupenů. Tyčinek je pět s velkými žlutými prašníky. Plody jsou kulaté trojsemenné peckovičky, mající asi 6 mm v průměru. Zralé jsou černofialové až černé s purpurově červenou šťavnatou dužninou.
Bez roste hlavně na vlhčích místech nebo v půdách, kde je hladina spodní vody dostatečně vysoká. Najdeme ho na neobdělávaných pozemcích, podél plotů a budov, na rumištích, skládkách nebo jako součást křovinových porostů.
Květy (Flos sambuci), plody (Fructus sambuci) a listy (Folium sambuci). Výjimečně se používají kořeny a vnitřní kůra stonku. Květy sbíráme za suchého a slunečného počasí před jejich plným rozvinutím (květen–červen). Hned se suší ve stínu nebo v sušárně při teplotě do 40 °C. Usušené květy jsou žlutobílé s příjemnou vůní. Po usušení drogu prosejeme na hustém sítu, přičemž se oddělí jen květy a zůstanou ostatní stopky. Plody sbíráme až po jejich úplném dozrání (srpen–září). Suší se ve stínu nebo v sušárně při teplotě do 40 °C. Usušené plody jsou fialovočervené, vejčité a scvrknuté. Kůru sbíráme brzy na jaře, když začíná proudit míza. Suší se ve stínu nebo v sušárně při teplotě do 45 °C. Kořeny vykopáváme na podzim (říjen) nebo na jaře (duben–květen). Umyjeme je, nahrubo nařežeme a sušíme ve stínu nebo v sušárně při teplotě do 40 °C. Všechny drogy bezu se skladují na suchém a vzdušném místě. Mohou mít vlhkost 12%.
Květy obsahují éterický olej, hořčiny, alkaloidy, flavonoidy, živice, eldrin, slizovité látky, třísloviny, sacharidy, cholin, vitamín C, organické kyseliny, látky s potopudným účinkem aj. Kůra obsahuje éterický olej, fytosterin, kyselinu valerovou, cholin, třísloviny, živice aj. Plody obsahují glykozid sambunigrin, vitamín C, sambucin, sambukyanin, karoten, železo, třísloviny, kyselinu jablečnou a vinnou, aminokyseliny, vitamíny ze skupiny B a jiné.
Drogy se předepisují při žaludečně-střevních a jaterních onemocněních, při zánětech ledvin a močového měchýře, revmatizmu, dně.
V lidovém léčitelství se užívají i při vysokém tlaku, astma (záducha, dušnost), těžkostech při močení a močení krve. Kořeny a kůra se doporučují jako uklidňující prostředky, při obezitě a vodnatelnosti, výtažek z listů při revmatizmu, hemoroidech a kožních onemocněních a plody jako povzbuzující prostředek při neuralgii.
Listy a kůra jsou však poněkud jedovaté a mohou vyvolat zvracení a silné průjmy. Taktéž jsou mírně jedovaté čerstvé plody, ale sušením nebo tepelnou úpravou se tato vlastnost ztrácí. Jejich zápach však odpuzuje některé hlodavce. To byl důvod, proč byly keře černého bezu vysazovány u venkovských stavení a stodol.
Květy se používají ve formě výluhu. Dvě čajové lžičky zalijeme 250 ml vařící vody. Necháme vyluhovat 15–30 minut. Přecezený výluh užíváme denně dva až tři šálky. Při nachlazení pijeme horký čaj spolu s 1–2 gramy acetazylu.
Kopřiva je vytrvalá bylina rozšířena jako vytrvalý plevel téměř po celém světě.
Kopřivovité - Urticaceae
Urtica dioica
Žahavka, žíhavka, žihlava, prhlinka, velká kopřiva
Kopřiva je vytrvalá bylina se vzpřímenou, čtyřhrannou lodyhou, vysokou do 2 metrů a rozvětveným kořenem. Listy jsou tmavě zelené, vstřícné, vejčité, hrubě pilovité s malými kopinatými palisty. Květy jsou drobné, zelené vyrůstají z úžlabí horních listů. Samičí květenství jsou dlouhá a převislá se svrchním jednopouzdrovým semeníkem, samčí přímá s kratšími větvemi. Plod je vejčitá nažka. Celá rostlina je pokryta žahavými chlupy. Kopřiva kvete od června do září.
Kopřiva je rozšířena jako vytrvalý plevel téměř po celém světě. Na jejím současném rozšíření u nás má největší podíl celkové znečištění vod splachy z nadměrně hnojených polí. Kopřivu lze považovat za velice spolehlivý indikátor vyššího obsahu dusíku v půdě (stejně jako např. bez černý), případně dřívějšího zemědělského osídlení. Dnes se nejhojněji vyskytuje na loukách, pasekách, na okrajích komunikací a potoků, v lužních lesích, na mezích, rumištích, v křovinách, příkopech apod.
List a kořen kopřivy. Listy kopřivy sbíráme v době květu (červen-září). Kopřivu zkosíme a potom z ní sbíráme dobře rozvinuté listy, které trháme v rukavicích, anebo až zvadnou. Suší se ve stínu nebo v sušárně při teplotě do 50 °C. Kořeny vykopáváme brzy na jaře (březen) anebo na podzim (listopad). Dobře očištěné kořeny sušíme na slunci, ve stínu nebo v sušárně při teplotě do 50 °C. Vysušené listy jsou na líci tmavě zelené, na rubu světlejší a jsou bez vůně, chuti i zápachu. Kořeny jsou světle zelené, bez vůně, chuti a zápachu. Uskladňují se na suchém a stinném místě.
Listy kopřivy obsahují vitamíny K a B2, glykosid urcitrín, třísloviny, bílkoviny, kyselinu mravenčí, kyselinu askorbovou, kyselinu pantotenovou, karotenoidy, histamin, karoten, chlorofyl (3 %), xantofyl.
Droga působí hemostipticky (zastavuje krvácení) pří krvácení z dělohy nebo hemoroidů, při chronických varikózních vředech (vnější použití), při krvácení z nosu, vykašlávání krve, při dlouhotrvající a silné menstruaci. Zvyšuje tonus (napětí) dělohy, střev a cév a účinkuje blahodárně při zácpě, arterioskleróze, trávicích těžkostech, žaludečních a střevních bolestech. Zlepšuje základní látkovou výměnu a má dobrý účinek při cukrovce, žloutence, onemocněních jater a žlučníku, při poruchách menstruačního cyklu, klimakteriu, snížené laktaci a akné. Vysoký obsah vitamínů, hemoglobinu a erytrocytů (červených krvinek) zvyšuje účinnost drogy při anemiích (chudokrevnosti) a hypovitaminózách. Kromě toho má droga antirevmatický účinek při bolestech kloubů. Stimuluje dýchání při astmatu. Odvar z kopřivy zlepšuje činnost srdečního svalu, stimuluje granulaci a epitelizaci ran, zrychluje srážení krve.
V lidovém léčitelství se revmatizmus léčí „šleháním“ čerstvou kopřivou. Listy a kořeny se používají proti šedivění a vypadávání vlasů ve formě odvaru (vnitřní použití) anebo odvaru ve směsi s octem (vnější použití) na umývání a masírování. Listy a kořeny vyluhované v olivovém oleji se používají na léčbu ran a popálenin.
Lípy jsou stromy vysoké 20-30 metrů s košatou korunou. Oba druhy se běžně kříží. Lípy rostou v přírodě na mírně vlhkých půdách, ve smíšených listnatých lesích, mohou růst i kolem cest anebo na kamenitých stráních jako křovinné porosty.
Lípovité - Tiliaceae
Tilia cordata a Tilia platyphyllos
Lípy jsou stromy vysoké 20-30 metrů s košatou korunou. Listy jsou střídavé, na dlouhých stopkách, nepravidelně srdcovité, na okraji jemně zubaté až pilovité. Listy lípy malolisté jsou na líci tmavě zelené a na rubu namodrale zelené se žlutočervenými chloupky. Listy lípy velkolisté mají na rubu bělavé chloupky. Květy jsou uspořádané do vidlic. Jejich stopka je asi do poloviny srostlá s velkým kožovitým, lysým podpůrným listenem žlutozelené barvy. Květní vidlice malolisté lípy se skládají obvykle z 5-7 květů a velkolisté lípy z 2-6 květů. Květy malolisté lípy jsou nažloutle bílé a velkolisté světle žluté. Kalich obou druhů je pětipočetný, koruna není srostlá. Plod je tvrdá nažka, klíčící až druhým rokem a rozšiřovaná větrem s celým plodenstvím. Lípa malolistá kvete v červnu a červenci před lípou velkolistou.
Oba druhy se běžně kříží, takže jednoznačné určení druhu je často nemožné, zejména v novějších výsadbách. Důležité ovšem je odlišit tyto křížence, někdy hromadně označované jako lípa evropská nebo obecná, od jiných, dnes velice často vysazovaných druhů.
Lípy rostou v přírodě na mírně vlhkých půdách, ve smíšených listnatých lesích, mohou růst i kolem cest anebo na kamenitých stráních jako křovinné porosty. Lípy se mohou vysazovat i jako parkové stromy, případně do alejí.
Květ lípy. Lipové květy sbíráme s listenem nebo bez v době květu (červen-červenec). Nejdřív kvete lípa malolistá. Při sběru je třeba dávat pozor, aby se květy nepomačkaly a neposlepovaly, protože se mohou zapařit a při sušení pak ztmavnout. Suší se ve stínu nebo v sušárně při teplotě do 45 °C. Droga je vysušená, když se při ohnutí lámou květní stopky. Po vysušení se droga musí chránit před přímým slunečním světlem, v opačném případě zbělá. Suché květy jsou světle žluté se žlutozeleným listenem, příjemně voní a mají sladce hořkou chuť. Droga se uskladňuje na stinném, vzdušném a suchém místě a může mít vlhkost maximálně 13 %. Nesmí obsahovat příměsi jiných druhů lip, které poznáme podle ochlupených listenů a výrazněji zbarvených nitek tyčinek.
Lipový květ obsahuje éterický olej (0,04-0,1 %), kterého hlavní složkou je farnesol, slizovité látky (v listenu), třísloviny, flavonoidy, tilirozid (s potopudným účinkem), saponiny, sacharidy, vitamin C aj.
Hlavní účinek lipového květu je potopudný, snižuje teplotu a diureticky účinkuje při chřipce, bronchitidě, angíně, zápalu plic, zánětech ledvin a močového měchýře, uretritidě. Předepisuje se i jako protizánětlivý prostředek při zánětech dýchacích cest, funkčních onemocněních žaludku a střev. Zjištěný je i utišující a spazmolytický účinek.
V lidovém léčitelství se používá na koupele při neurózách a na kloktání krku a ústní dutiny.
Podběl je vytrvalá bylina hojná od nížin do hor jako plevel, zejména na hlinitých půdách, na navážkách, rumištích apod., obzvláště tam, kde je v půdě dostatek vápníku a vlhkosti.
Hvězdnicovité - Asteraceae
Tussilago farfara
Lopušice, podkova, koňské kopyto, babuška, úbytník, podbílek, líčko mateří, podběl obecný
Podběl je vytrvalá bylina s dlouhými a dužnatými plazivými oddenky, ze kterých vyrůstají pupeny dvojího typu. Z květních pupenů vyrůstají časně zjara (březen-duben) přímé šupinaté stonky, zakončené úborem zlatožlutých květů. Květní lůžko je hladké a terčovité. Při nepříznivém počasí na na noc se úbory zavírají. Plod je válcovitá nažka s chmýrem. Teprve po odkvětu vyrážejí z listových pupenů na oddenku dlouze řapíkaté listy, vytvářející řídkou listovou růžici. Listy mají dlouhé, často fialové řapíky. Čepel je srdčitá, dlanitě laločnatá, na okrajích mělce zubatá. Má až 20 cm v průměru, na líci je zelená a hladká, na rubu hustě plstnatá – až bílá.
Podběl je velmi hojný od nížin do hor jako plevel, zejména na hlinitých půdách, na navážkách, rumištích, železničních náspech, pastvinách, v příkopech, lomech apod., obzvláště tam, kde je v půdě dostatek vápníku a vlhkosti.
List podbělu. Droga se skládá z mladších listů rostliny, které sbíráme v červenci až v srpnu. Po očištění je sušíme půl dne slunci, potom ve stínu nebo v sušárně při teplotě do 45 °C. Vysušená droga je na líci světle zelená, na rubové straně silně plstnatá, bělavá s charakteristickou vůní a slabě hořkou chutí. Při sběru třeba dávat pozor, aby se listy podbělu nepomíchaly s jinými rostlinami. Droga se uskladňuje na stinném, vzdušném a suchém místě. Může mít vlhkost maximálně 13 %.
Droga obsahuje slizovité látky, fytosterin, třísloviny (do 17 %), kyselinu galovou, jablečnou a vinnou, hořčiny, bílkoviny, inulin, saponin, karoten, vitamin C aj.
Listy podbělu účinkují hlenotvorně a sekretolyticky při zánětech horních cest dýchacích (faryngitida, laryngitida, zánět průdušnice, chronická a akutní bronchitida), při bronchiálním astmatu, silikóze (jako doplňková léčba), zápalu plic. Droga se používá i při žaludečně-střevních zánětech, nechutenství, ateroskleróze, revmatizmu a jiných onemocněních. Odvar z listů nebo obklad z čerstvé rostliny používáme při zánětech žil, při kožních onemocněních, povrchových vředech, ranách z popálenin a zánětech očí (obklady). Protože podběl obsahuje stopy pyrolizidinového alkaloidu, který působí toxicky na játra, droga se nedoporučuje na dlouhodobé užívání.
Heřmánek je jednoletá bylina s rozvětvenou lodyhou vysokou až 0,5 metru. Vyskytuje se po celé Evropě a západní Asii na východ až do severní Indie, jako polní plevel byl již dávno zavlečen do Severní Ameriky a Austrálie.
Chamomilla recutita
Kamilky, marunka, harmaníček, rumánek
Heřmánek je jednoletá bylina s rozvětvenou lodyhou vysokou až 0,5 metru. Listy jsou střídavě přisedlé a jejich čepel je dvakrát až třikrát zpeřeně dělená v úzké čárkovité úkrojky. Jednotlivé úbory se nacházejí na mnohočetných rozvětvených stopkách a skládají se z okrajových, bílých a jazykovitých samičích květů a vnitřních, trubkovitých, žlutých oboupohlavních květů. Květní lůžko je nejprve polokulovité, později kuželovité a uvnitř duté. Plody jsou podlouhlé hnědé nažky bez chmýru. Kvete od května do září.
Vyskytuje se po celé Evropě a západní Asii na východ až do severní Indie, jako polní plevel byl již dávno zavlečen do Severní Ameriky a Austrálie. Roste především v teplejších oblastech na loukách, polích, úhorech, podél cest a na rumištích, na sušších písčitých půdách, často pospolitě. Pěstování je celkem náročné, nedaří se mu ale ve vlhkých chladných oblastech s kyselými podmáčenými půdami.
Květ heřmánku. Květy sbíráme od května do září. Úbory trháme společně s krátkou částí stopky a ukládáme je do plytkých košíků. Suší se ve stínu nebo v sušárně při teplotě do 35 °C. Vysušené úbory mají bílé lístky, kalich a stopka jsou zelené. Droga příjemně voní a má slabě hořkou chuť. Uskladňuje se na stinném, suchém a vzdušném místě. Může mít max 15 % vlhkost.
Droga obsahuje kolem 1 % silice (pěstované polyploidní formy až 3 %), která má zelenou až modrou barvu podle druhu azulénů. Silice obsahuje větší množství parafínu a seskviterpénu (okolo 10 %), kyselinu kaprilovou, nonilovou a izovalerovou. Hlavními složkami jsou bisabolol a jeho kyslíkové deriváty farnezén a chamazulén. Dále ještě droga obsahuje kumaríny, flavonové glykozidy, slizovité látky, kyselinu nikotinovou, stearovou a citronovou, karoten, vitamín C a hořčiny.
Bohaté složení drogy a také silice je předpokladem širokého účinku a použití drogy. Silice heřmánku má má protizánětlivý a zklidňující účinek při chorobách trávicího ústrojí, kolikách žaludku a střev, gastritidě, kolitidě, meteorizmu, stomatitidě, gingivitidě, při zánětech dýchacích cest, tonzilitidě, faryngitidě a laryngitidě (inhalace výparů silice). Zevně se používá na obklady při zánětech sliznice očí, zánětech dělohy a konečníku, při hemoroidech. Dobré výsledky se dosahují i při ledvinných kamenech a při zánětech ledvin a močového měchýře. Silice zvyšuje počet srdečních stahů a rozšiřuje mozkové cévy.
Glykozidy zvyšují vylučování žaludečních a střevních šťáv, žluči a zlepšují chuť do jídla. Flavonoidy a kumaríny mají mírný spazmolyitický účinek. Chamazulén má výrazný protialergický účinek (při astmatu) a lokální anestetický účinek. Také podporuje látkovou výměnu v organizmu. Při vaření se rozkládá, proto se droga používá ve formě záparu nebo studeného výtažku.
Zápar z úborů heřmánku zlepšuje a zrychluje regeneraci tkání, proto se používá při špatně se hojících ranách (ve formě obkladů). Heřmánek nachází uplatnění také jako prostředek podporující pocení, při léčení bronchiálního astmatu, revmatizmu, neuralgických bolestech, při alergické gastritidě, vředech a kolikách, nervovém podráždění, epilepsii, při bolestech hlavy, mokrých ekzémech, popáleninách od RTG paprsků, otocích, povrchových vředech, bolestivé menstruaci, děložním krvácení, pocení noh aj.
Šalvěj je vytrvalý polokeř. Šalvěj se pěstuje na teplých slunných místech, nejlépe na vápencových půdách.
Hluchavkovité - Lamiaceae
Salvia officinalis
Babské ucho, koníčky, smrtky
Šalvěj je vytrvalý polokeř s rozvětvenými, naspodu zdřevnatělými a v horní části bylinnými, čtyřhrannými a chlupatými lodyhami. Dosahuje výšky do 1 metru. Listy jsou vstřícné, podlouhlé nebo kopinaté, vespod zúžené, tupě zubaté s dvěma malými palisty a se síťovitou žilnatinou. Mladší listy jsou šedě plstnaté, straší jsou zelené. Květy jsou velké, modrofialové s 30 mm korunou, 6-12 květů se nachází na vrcholu stonku. Kalich je trubkovitě zvonkovitý, dvojpyský. Horní pysk koruny je téměř rovný, dolní je trojdílný. Tyčinky jsou 2. Plod tvoří 4 tvrdky, které se při dozrání rozpadají. Celá rostlina specificky voní a kvete od června do července.
Šalvěj se pěstuje na teplých slunných místech, nejlépe na vápencových půdách. Pěstuje se v různých formách a množí se buď ze semen vysetých časně zjara (březen) do pařeniště, kde se předpěstují semenáčky, které se později přesazují, nebo dělením trsů či řízků, které dobře zakořeňují.
List šalvěje. Listy sbíráme před rozkvětem květů. Suší se ve stínu nebo v sušárně při teplotě do 40 °C: Pokud se listy používají pro získání silice, sbíráme je v době plného květu (červen-červenec). Nejvyšší množství silice obsahují dvou až šestileté rostliny. Droga je světle zelená, příjemně voní a je štiplavě hořká. Uskladňuje se na stinném, vzdušném a suchém místě.
Listy obsahují silice (1-2,5 %), saponiny, třísloviny – katechin (3-8 %), glykosidy, hořčiny, živičnaté látky (5-6 %), vosky, aminokyseliny, vitamin C, karoten, fytoncidy, terpeny aj.
Droga a přípravky z ní zeslabují vylučovací funkce – snižují exkreci (vylučování) potních žláz a používají se při nočním pocení nemocných s tuberkulózou, jako i při pocení způsobeném vegetativními poruchami a klimakteriem. Snižují též laktaci kojících matek. Působí protizánětlivě při akutních a chronických onemocněních trávicího traktu (kolitida, gastritida, vředy nadýmání, průjem), žlučových cest a jater, přim ledvinných a močových kamenech. Šalvěj lékařská se používá jako kloktadlo při angíně a zánětech ústní dutiny, při bronchitidě ve formě inhalací silice ze šťávy šalvěje lékařské, při vykašlávání krve, při hemoroidech, dlouhotrvající menstruaci a ve formě obkladů při špatně se hojících ranách a ekzémech.
Jitrocel kopinatý je vytrvalá bylina, která vytváří přízemní růžici dlouze kopinatých listů se souběžnou žilnatinou, jejichž téměř lysá čepel se zužuje v dlouhý řapík.
Jitrocelovité - Plantaginaceae
Plantago lanceolata
Myší ouško, ranocel, celník hojílek, volský jazyk
Jitrocel kopinatý je vytrvalá bylina, která vytváří přízemní růžici dlouze kopinatých listů se souběžnou žilnatinou, jejichž téměř lysá čepel se zužuje v dlouhý řapík. Z listové růžice vyrůstá několik stvolů, které jsou 10 až 30 cm vysoké a nesou krátký vejčitý až krátce válcovitý klas s drobnými květy. Z drobné čtyřcípé hnědavé koruny vyčnívají čtyři nápadné tyčinky s dlouhými bělavými nitkami a žlutými prašníky. Plod je vejčitá tobolka obsahující dvě velká leskle hnědá semena. Jitrocel kvete od května do září.
Listy jitrocele. Listy sbíráme od května nebo června do konce srpna. Květní stvoly je nutno ihned odstranit, neboť při pozdějším čištění by se suchá droga drolila. Jitrocelový list je velice náročný na správné sušení. Pomačkané, za vlhka sbírané nebo zapařené listy rychle černají a jako droga jsou bezcenné. Suší se v tenkých vrstvách do 5 cm, nejprve je možno listy opatrně předsušit na slunci, pak se dosouší ve stínu na vzdušném místě. Při umělém sušení nemá teplota překročit 40 °C. Správně usušené listy jsou lámavé, olivově až hnědavě zelené. Jsou téměř bez pachu a mají mírně hořkou až svíravou chuť. Kvalitu drogy snižuje příměs zhnědlých listů a květních stvolů. Nesmí také obsahovat listy ostatních druhů jitrocele. Jitrocel patří mezi nejchoulostivější drogy vůbec: při manipulaci nebo nevhodném skladování se snadno drobí (je proto nutno sušit bez obracení!), snadno vlhne, plesniví a černá.
Droga obsahuje až 2 % glykosidu aukubinu, který má tlumivý účinek na centrální nervovou soustavu, dále množství slizu, enzymy, třísloviny, vitamín C, hořčiny a z anorganických látek zejména kyselinu křemičitou a draselné soli.
Jitrocel patří stále mezi nejznámější léčivé byliny. Používá se zejména jako prostředek usnadňující odkašlávání při chronických zánětech průdušek, astmatu a dalších chorobách dýchacích cest, někdy i při trávicích poruchách spojených se zácpou. Zevně se v lidové praxi používá někdy na obklady při ekzémech , spáleninách, zanícených a špatně se hojících ranách i ve formě čerstvě vymačkané šťávy. Nedoporučuje se však, protože je možná druhotná infekce.
Divizna velkokvětá je dvouletá bylina. Z několika druhů divizen rostoucích na našem území jsou léčivé pouze dva druhy s velkými květy - divizna velkokvětá a divizna sápovitá. Oba druhy jsou rozšířeny ve střední a jižní Evropě a zasahují až do Přední Asie.
Krtičníkovité - Scrophulariaceae
Verbascum densiflorum
Svícen, Petrova hůl, svíce královská, psí ocas, kruželice
Z několika druhů divizen rostoucích na našem území jsou léčivé pouze dva druhy s velkými květy - divizna velkokvětá a divizna sápovitá. Divizna velkokvětá je dvouletá bylina. První rok naroste velká růžice listů a druhý rok z růžice vyrůstá chlupatá lodyha vysoká 1 až 2 metry. Listy jsou též ochlupené, vejčité. Ve spodní části lodyhy vyrůstají přisedlé střídavé listy s kopinatou až podlouhlou čepelí, směrem vzhůru se listy zmenšují a jsou vystřídány dlouhým koncovým klasem krátce stopkatých květů, které mají v průměru 4 až 5 cm. Květy mají pěticípý kalich s téměř pravidelnou jasně žlutou korunou. Plod je tobolka s velkým počtem drobných semen. Divizna kvete od června nebo července až do září. Divizna sápovitá je předchozímu druhu velice podobná.
Oba druhy jsou rozšířeny ve střední a jižní Evropě a zasahují až do Přední Asie. Roste na písčitých a skalnatých stráních, sušších horských polích, také na okrajích cest, na loukách a pasekách. Divizna velkokvětá se často pěstuje, neboť o drogu je velký zájem.
Květ divizny. Květy - korunu bez kalichu sbíráme v době květu v dopoledních hodinách (květy kvetou jen velmi krátce, ráno se rozvíjejí a odpoledne už opadávají, takže je třeba sbírat jen čerstvě rozvité květy) za suchého počasí, kdy už není ranní rosa. Suší se rychle ve stínu nebo v sušárně při teplotě do 55 °C. Drogu můžeme začít sušit na slunci (5–6 hodin), aby květy ztratily větší část vody a potom je dosušíme v sušárně. Droga musí mít jasně zlatožlutou barvu, silnou medovou vůni a nasládle slizovitou chuť. Jakost drogy snižují ztmavlé květy a květy se zbytky kalicha. Dobře usušená droga se neprodyšně uzavírá do igelitových sáčků, menší množství nejlépe do nahřátých plechovek, které se dokonale uzavřou a přelepí leukoplastí.
Květ divizny obsahuje saponiny, značné množství žlutého barviva krocetinu, slizovité látky, hořčiny, hesperidin, éterický olej, karoten, kumarin aj.
Květ divizny rozpouští bronchitický exkret a uvolňuje křeče při zánětech průdušek. Mimo to účinkuje protizánětlivě na zanícené sliznice dýchacích cest. Předepisuje se při akutní a chronické bronchitidě, spastické bronchitidě, zánětech sliznice krku (doporučuje se kloktat), při astmatu, faryngitidě, laryngitidě aj. V lidovém léčitelství se doporučuje obklad z čerstvých diviznových listů na otoky, povrchové vředy, hemoroidy aj. Suché květy se používají ve formě záparu.
Kontryhel obecný je souborný název pro několik desítek velmi podobných a systematicky často i problematických druhů. Vyskytuje se téměř v celé Evropě, v mírné a severní Asii a ve východní části Severní Ameriky.
Růžovité - Rosaceae
Alchemilla vulgaris
Husí nožka, alchemilka, rosička
Kontryhel obecný je souborný název pro několik desítek velmi podobných a systematicky často i problematických druhů, z nichž nejběžnější je kontryhel žlutozelený – Alchemilla xantochlora. Je to vytrvalá bylina s ochlupeným a rozvětveným oddenkem, který dosahuje výšky až 0,30 metrů. Spodní listy jsou dlaňovitě devítilaločné s dlouhými řapíky, horní listy jsou na krátkém řapíku anebo přisedlé. Květy jsou žlutozelené, drobné, se čtyřmi tyčinkami a nacházejí se na vrcholu stonku v malých, okolíkům podobných soukvětích. Plod je nažka zavřená v květním lůžku. Kontryhel kvete vytrvale od května do září.
Vyskytuje se téměř v celé Evropě, v mírné a severní Asii a ve východní části Severní Ameriky. Na jih zasahuje až na Kavkaz a do Himalájí, na severu do Grónska. U nás je velmi hojně rozšířena od nížin do hor na vlhkých loukách, prameništích, podél potoků a řek, ve vlhkých lesích a všude tam, kde je vlhké prostředí.
Nať a kořen kontryhele. Celou rostlinu i s kořeny sbíráme v době květu (květen-září). Suší se ve stínu nebo v sušárně při teplotě do 45 °C. Vysušená droga má hořce štiplavou chuť a nevoní. Stonek je zelený a kořeny tmavě hnědé. Uskladňuje se na stinném, suchém a vzdušném místě.
Droga obsahuje 6-8 % tříslovin, kyselinu salicylovou, flavonoidy, hořčiny, vitamín C, sliz, škrob a některé neprozkoumané látky.
Účinek drogy je především adstringentní (stahující) a hemostiptický (zastavující krvácení). Předepisuje se při onemocněních ženských pohlavních orgánů – silná menstruace a zhoršená funkce vaječníků, zánětlivá onemocnění pochvy, výtok a při hemoroidech. Droga má i mírný spazmolytický a močopudný účinek při onemocněních trávicích orgánů, žlučníkové dyskinéze, písku v ledvinách a žlučníku. Zevně se používá ve formě obkladů na špatně se hojící rány, vředy a při revmatizmu. Odvar kontryhelu se používá při rýmě a krvácení z nosu.
Lidové léčitelství doporučuje drogu na otoky, při bolestech hlavy, hnisavých zánětech aj.
Mateřídouška je vytrvalá bylina, rozšířená od nížin do hor na mezích, paloucích, travnatých stráních a ve světlých lesích.
Thymus serpyllum
Douška mateří, mateřinka, chodec, vonný tým
Mateřídouška je vytrvalá bylina s poléhavou nebo vystoupavou lodyhou, ze které vyrůstá několik stojatých nebo plazivých, holých i ochlupených výhonků. Listy jsou vstřícné, široce vejčité, na vrcholcích zakulacené, krátce řapíkaté. Listová čepel je dlouhá 5-15 mm a široká 7 mm, bez podvinutého okraje (na rozdíl od tymiánu). Květy vyrůstají v hroznech na vrcholcích lodyh. Kalich je zelený, někdy načervenalý, s dvěma krátkými zuby horního pysku a dvěma dlouhými zuby dolního pysku. Koruna je světle růžová nebo červená, nevýrazně dvoupyská. Tyčinky jsou čtyři. Plod jsou čtyři vejčité tvrdky. Kvete od května do září.
Nejhojnější z našich druhů je mateřídouška polejovitá, rozšířená od nížin do hor na mezích, paloucích, travnatých stráních a ve světlých lesích. Ostatní druhy dávají většinou přednost suchým travnatým stráním, teplým vápencovým podkladům a stepním lokalitám.
Nať mateřídoušky. Nadzemní část rostliny sbíráme v době květu (květen-září), přičemž ji odřezáváme nožem nebo stříháme nůžkami. Sušíme ve stínu nebo v sušárně při teplotě do 35 °C. Vysušená droga má světle hnědé stonky. Kalich i listy jsou zelené, květy jsou růžovo červené nebo fialové s příjemnou vůní a slabě hořkou chutí. Drogu uskladňujeme na suchém, vzdušném a stinném místě. Droga může mít vlhkost maximálně 13 %.
Droga obsahuje 0,15-1 % silice, linalol, hořčiny, třísloviny, falvonoidy, luteolin, minerální soli, živici aj.
Droga účinkuje sekretolyticky při katarech horních dýchacích cest, chronické bronchitidě, chřipce, bronchopneumonii, bronchiálním astmatu, zápale plic s vylučováním slizovitého exkretu. Účinkuje tišivě při suchém a spastickém kašli, při černém kašli a spastické bronchitidě. Předepisuje se i jako nervy utišující a spazmolytický prostředek při žaludečních a střevních onemocněních, hlavně nervového původu – chronické gastritidě, vředech, spastické kolitidě, nadýmání, bolestech hlavy, neurastenii, neuritidě aj. Používá se také na aromatické koupele a obklady, jako dráždící a analgetický prostředek při onemocnění kloubů, svalů a periferních nervů.
V lidovém léčitelství se mateřídouška doporučuje i při dvanácterníkových vředech, nechutenství, střevních potížích, nespavosti, chudokrevnosti, revmatizmu, nervových a kožních onemocněních, na kloktání při zánětech ústní dutiny a krku.
Třezalka je vytrvalá bylina. Třezalka roste na suchých i mokrých místech, zejména v řídkých hájích, pasekách, na okrajích cest a polí, v křovinách a travnatých místech.
Třezalkovité - Hypericaceae
Hypericum perforatum
Krevníček, svatojanská bylina, bylina sv. Jana, prostřelenec, čarovník
Třezalka je vytrvalá bylina se vzpřímenou, v horní části silně rozvětvenou, oblou, načervenalou lodyhou vysokou 0,50-0,60 metrů. Listy jsou vstřícné, přisedlé, vejčité až podlouhlé, s celokrajnou lysou čepelí, dlouhé 1-3 cm. Při pohledu proti světlu vypadají tečkované, což zapříčiňují žlázky se silicí obsahující červené barvivo hypericin. Květy vytvářejí na vrcholcích lodyh vrcholíková soukvětí. Kalich je složený z pěti podlouhlých lístků. Květ má pět volných, žlutých lupínků. Plod je vejčitá tobolka složená ze tří pouzder. Rostlina kvete v létě (červen-srpen).
Třezalka roste na suchých i mokrých místech, zejména v řídkých hájích, pasekách, na okrajích cest a polí, v křovinách a travnatých místech.
Nať třezalky. Nadzemní část rostliny sbíráme v době květu (červen-srpen). Odřezáváme horní části stonků, a to 20 cm od vrcholu. Nať vážeme do svazků a sušíme ve stínu nebo v sušárně při teplotě do 45 °C. Vysušená nať je zelená, květy jsou žluté. Nať má živicovou vůni a je nahořklá. Droga může mít vlhkost maximálně 12 %.
Třezalka obsahuje hypericin a pseudohypericin, třísloviny (do 10 %), flavonové glykosidy, nazelenalou živici, kyselinu askorbovou, živice, hodně karotenu a stopy kyseliny nikotinové.
Protizánětlivý a spazmolytický (protikřečový) účinek třezalky vyvolávají zejména flavonové glykosidy, které zklidňují sliznici úst, žaludku a střev, účinkují při hyperaciditě, gastritidě a žaludečních vředech. Třezalka tonizuje (posilňuje) nervovou soustavu při neurózních, depresivních stavech a stísněnosti, při psychovegetativních syndromech, strachové neuróze a nespavosti. Antimikrobiální účinek drogy je vyvolaný obsahem fytoncidů, které jsou aktovní ve vztahu s bakteriemi.
Droga se používá zevně ve formě olejového výtažku při léčení vředů a špatně se hojících ran. Předepisuje se také při žlučových a ledvinných kamenech, onemocněních jater, při popáleninách, při zánětu sedacího nervu i jako diuretický prostředek.
Duby jsou mohutné, až 40 m vysoké stromy, které byly pro svou velikost, dlouhověkost a mnohostranný užitek uctívány už od nepaměti. Již ve starověku byla kůra, listy i duběnky používány k léčebným účelům.
Bukovité - Fagaceae
Quercus robur a Quercus petraea
Křemelák neboli letňák a drnák neboli zimák
Duby jsou mohutné, až 40 metrů vysoké stromy, které byly pro svou velikost, dlouhověkost a mnohostranný užitek uctívány už od nepaměti. Žaludy představovaly důležitou složku potravy nejen zvěře, ale i praobyvatel Evropy a již ve starověku byla kůra, listy i duběnky používány k léčebným účelům.
Dub letní neboli křemelák je rozložitý strom s nepravidelnou korunou a křivolakými větvemi. Mladá borka je stříbřitě šedá až nahnědlá, lesklá, později silně rozpukaná a brázditá, hnědo až černošedá. Krátce řapíkaté listy jsou tuhé, kožovité a u řapíku vykrojené nebo uťaté. Květy jsou jednodomé, samičí jsou po dvou až po pěti na dlouhých stopkách v paždí listů. Mají červené blizny. Samčí květy tvoří až 4 cm dlouhé převislé jehnědy, které se rozvíjejí současně s listy. Pyl je přenášen větrem. Kvete od května do června. Plody „žaludy” jsou velké jednosemenné nažky, usazené spodní částí ve zdřevnatělých šupinovitých číškách po několika na dlouhých stopkách.
Dub zimní neboli drnák se od dubu letního liší štíhlejší korunou s téměř rovnými větvemi, listovou čepelí klínovitě zúženou k dlouhému řapíku a kratšími přisedlými žaludy. Kvete v květnu.
Vyskytuje se téměř v celé Evropě s vyjímkou nejjižnějších a nejsevernějších oblastí. U nás je rozšířen od nížin do podhůří v původních doubravách i smíšených porostech. Dává přednost kyselým půdám, často roste i na skalách. Pěstuje se pro tvrdé kvalitní dřevo.
Kůra dubu. Nejlépe se strhává z poražených stromů na jaře (březen–duben) před vyrašením listů. Sbírá se pouze mladá a hladká kůra z maximálně 15 cm silných větví nebo kmenů, které se suší do 50 °C. Droga je tvořena nanejvýš 6 mm silnými stočenými kusy kůry bez zbytků dřeva. Má slabý, po navlhčení však zřetelný tříselný pach a nahořklou, silně svíravou chuť.
Kůra obsahuje až 20 % tříslovin, kyselinu galovou, elagovou, hořčiny a fytoncidně působící látky. Žaludy obsahují krom tříslovin i značné množství škrobu, dále cukry, bílkoviny a olej. Pražením obsah tříslovin klesá, takže žaludy jsou poživatelné.
Kůra se používá jako svíravý a proti krvácivý prostředek a má i protizánětlivé účinky. Dnes už se zřídka pije odvar při průjmech, žaludečních a střevních katarech. Kůra je součástí čajoviny, která se používá jako pomocný lék při hemoroidech. V lidovém léčitelství se používá odvar zevně ke koupelím při omrzlinách, otocích, hemoroidech, popáleninách a zejména proti pocení nohou.
Kůra se používá ve veterinárním lékařství, je součástí medicinálního lizu a pro vysoký obsah tříslovin slouží i jako technická surovina při zpracování kůží. Také dřevo obsahuje třísloviny, takže ve vodě nehnije, pouze tmavne. Je velmi tvrdé, těžké a houževnaté a dobře se opracovává.
